Rodina jako ta nejhorší pracovní síla

V Česku mají rodinné firmy velkou tradici a jsou ve světě podnikání často vnímané jako ideál. Všichni rádi čteme příběhy o tom, jak někdo založil firmu a stal se z ní úspěšný podnik, do nějž investovali své úsilí ti nejbližší, jejichž vztahy jsou založené na lásce, péči a podpoře. Firma se úspěšně předávala z generace na generaci, její hodnota rostla. Někdy to vyústilo ve vytvoření vlastního holdingu, na které se rodinní příslušníci podílejí společně a rodinné podnikání pokračuje dodnes. Jindy v královsky honorovaný prodej do rukou nového vlastníka s pořádným balíkem kapitálu. Tyhle příběhy jsou všechny krásné. Zdaleka ale nejsou pravidlem. Ne každá rodinná firma je předurčená k úspěchu.

Největší slabinou a silou rodinných firem je totiž ta samá věc: vztahy a vzájemný přístup členů „klanu“. Můžete využít všechnu společnou motivaci, odhodit ego, hrdost a pracovat jako včelky na tom, aby to ve vašem úlu, tedy podniku, šlapalo jako na drátkách. Každý precizně plní svěřené úkoly, pracuje pro dobro celku, probíhá harmonická výměna informací a radost v práci se sdílí navzájem. Idylka. V praxi vzácná.

Mnohem častěji to vypadá jako na horské dráze. V podnicích, které vlastní rodina a také tam všichni pracují, se objevuje jeden zásadní nešvar. Hřešení na lásku, které dokáže dobrý business pohřbít. Protože vaši kolegové patří do rodiny, často očekávají, že se jim dostane také stejného zacházení jako ve skupině, která je pro valnou většinou lidí primární smečkou, do které se rodíme a vznikají tam také všechny naše první zásadní citové vazby a základní vztahové vzorce.

V rodině promíjíme a odpouštíme ve jménu vyšších hodnot, ve jménu srdce. Je to přirozené a má to své důvody. Zachovává to soudržnost skupiny a zvyšuje to její šance k přežití. Tedy, tak to bylo hlavně v dobách, kdy si nikdo z pokrevně spřízněných členů skupiny nemohl zajít uspokojovat základní potřeby do supermarketu nebo se spoléhat na soukromé vlastnictví. Jenže firma působící v tržním hospodářství je něco docela odlišného.

Tam potřebujete přesně ten skvěle fungující včelí úl. Nebo toho alespoň po krůčcích dosahovat. Ale to moc nejde, pokud máte ve firmě rodinné příslušníky, kteří nechtějí přiložit ruku k dílu, musí být neustále v opozici, jejich komunikace je pasivně agresivní, jejich ego není úměrné ani šikovnosti ani zkušenostem. To je jen kratičký výčet toho, s čím se běžně v tomto typu businessu setkáváme.

Majitelé se z lásky při jednání s rodinou ve firmě nejčastěji dopouští několika zásadních chyb. Jsou k rodinným příslušníkům shovívavější než ke zbytku týmu. Odpustí maličkosti stejně jako větší prohřešky právě z titulu rodinné spřízněnosti. Pokud to nemá nějaké objektivní závažné důvody, jako třeba zdravotní stav, může se tak stát, že se bude rodina dožadovat čím dál větších úlev, benefitů a výjimek.

Není to dobře, protože ostatním budou podnikatelé měřit odlišným metrem, a ti zaměstnanci, kteří nemají s příbuzenstvem cokoli společného, budou najednou pociťovat nespravedlnost. To je podhoubí pro vytváření zlé krve. Lidi budou naštvaní na šéfy i na ty, které mají pod ochrannými křídly. Je to spolehlivý způsob, jak docílit oslabení motivace a vytvořit půdu pro konflikty. Takže se atmosféra ve firmě rapidně zhorší, a to chtě nechtě může razantně oslabit fungování i hodnotu podniku. A nemělo by být překvapením, že to s sebou někdy přinese i hromadné výpovědi. Lidé totiž nespravedlnost opravdu těžce snáší a dřív či později postaví vedení před rozhodnutí: my nebo oni.

Laxnost v přístupu ke špatně odváděné práci i průšvihům členů rodiny dává špatné signály ostatním. Začnou si říkat, že se správnou výmluvou by si to mohli také dovolit, když nad tím tak hezky majitel přivírá oči. A ve chvíli, kdy vědí, jaká jsou jeho zranitelná místa, kde mu mají zahrát na city, začnou toho zneužívat. Časem mohou otěže tak povolit, že už to nepůjde vzít zpět. Celkově tak snižuje „jemnější zacházení s rodinou“ morálku mužstva, jeho výkon i spokojenost v práci.

Když navíc se stejnou péčí šéfové nenaslouchají zbytku lidí jako rodině, může se docela dobře přihodit, že se člověk v čele stane obětí intrik. To, že na každém šprochu je pravdy trochu, zní sice zprofanovaně, ale je v tom pořádný kus zkušenosti. Aby podnikatel mohl něco fundovaně vyhodnotit, rozhodnout a udělat patřičné kroky, musí mít stanoviska všech zúčastněných stran a podobně jako detektiv si dávat dílky skládačky dohromady.

Ve chvíli, kdy někomu vedení nadržuje, nebo ho chrání před nevyhnutelnou srážkou s realitou a naštvanými spolupracovníky, získá si pověst nekompetentního člověka, nebo v horším případě sraba, který vlastně nemá zaměstnancům co nabídnout ve smyslu morálním. Oslabuje svou pozici respektovaného. Chřadne tak image CEO i firemní kultura. Protože svými činy člověk v čele stvrzuje, jaké hodnoty v podniku (a možná i doma), hrají prim. Takže ve chvílích, kdy by pak od lidí potřeboval podpořit, dostane přesně to, co si zaslouží. A možná ještě nějakou křivdu navíc.

Když tohle ale ve firmě musí řešit, je toho nevýhodou také další věc. Obrovské nároky na čas, které podnikatele odvádí od skutečně důležité strategické práce. Citová vazba zabarvuje jasná fakta emocionálním nábojem a racionální rozhodování tak docela nefunguje. Proto není někdy od věci mít po ruce ještě někoho nestranného, kdo s celou kapitolou řízení vztahů ve firmě může pomoci.

Přestože mnozí lidé se do podnikání pustilo pro to, aby vybudovali zázemí pro svou rodinu, firma není to samé co rodina. Musí tu fungovat mechanismy, které udrží na pracovišti i ve vztazích pořádek. A v rodinném podnikání je to jedna z největších výzev. Proto vám držím palce, abyste na to měli dostatek sil i odvahy. Někdy totiž naší krvi dáme nejcennější lekce, když jim prostě neříkáme na všechno ano. A někdy také pozbývá smyslu, i když to srdce trhá, aby s námi příbuzní v jednom podniku působili. Pamatujte, že v businessu jde o to, aby se na prvním místě dařilo firmě.

Ing. Jiří Jemelka, MBA,

CEO a majitel společnosti JPF Czech s.r.o.,

kolektivní člen České manažerské asociace