Výzvy distančního vzdělávání během pandemie COVID-19

Pandemie COVID-19 ovlivnila každého z nás. Způsobila krizi, které čelí jednotlivci, rodiny, organizace, vlády i globální ekonomika. Krize dopadla i na vysoké školství. Za monitory počítačů jsme zvládli dvě zkoušková období a návrat do školních lavic je pro nás stále v nedohlednu. Vyvstává otázka, jestli se vůbec ještě jedná o krizi, nebo jestli je to nový stálý stav vysokoškolského vzdělávání. Za poslední rok jsme se nejen my studenti, ale i naši učitelé, poměrně dobře přizpůsobili online výuce. Naučili jsme se pracovat s technikou a komunikovat na dálku. Některým to tak dokonce vyhovuje víc. Vrátíme se ale po pandemii zpět do normálu? Nebo se vrátíme do jakési kombinované formy, kdy budou cvičení za prezenční účasti studentů a přednášky online? Anebo půjdeme do školy jen obhájit závěrečné práce a složit státní závěrečné zkoušky?

V prosinci 2020 jsme v týmu studentů pod vedením doc. Galiny Ostapenko, CSc. realizovali výzkumný projekt, který nesl název Distanční výuka během pandemie COVID-19 očima studentů. Respondenty bylo celkem 46 studentů ekonomiky a managementu na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT v Praze a na Ústavu ekonomiky a managementu VŠCHT Praha. Cílem výzkumu bylo analyzovat charakteristiky vzdělávacích aktivit daných vysokých škol během pandemie, identifikovat rizika a formulovat strategické výzvy spojené s pandemií, kvůli kterým musí univerzity změnit stávající model vzdělávání. Dále, identifikovat příležitosti vytvořené pandemií určující možnosti rozvoje vzdělávacích aktivit na vysokých školách.

Z výzkumu vyplynulo několik zajímavých informací. Jedna z otázek, na které jsme se respondentů ptali, byla zaměřena na to, jak se zvládli přizpůsobit podmínkám distančního vzdělávání během pandemie. K našemu překvapení, pouze 4 % respondentů odpověděla, že špatně. Možnost výborně zvolilo 15 %, dobře 61 % a uspokojivě 20 % respondentů. Mezi hlavními klady distančního vzdělávání uváděli možnost lépe kombinovat studium s prací, učit se svým vlastním tempem, opakovaně si přehrát video přednášku, jíst domácí stravu a ve větší míře využívat digitální technologie při učení. Mezi zápory naopak studenti zmiňovali nedostatek kontaktu se spolužáky, obtížné udržení pozornosti během video přednášek a pocit osamělosti a izolace. Studenti s vnější motivací měli problém si motivaci udržet. Na některé otázky ohledně online vzdělávání neexistuje jasná a jednoduchá odpověď. Například, měli by učitelé na cvičeních vyžadovat zapnutou videokameru po celou dobu výuky? Určitě by to pomohlo lépe udržet pozornost studentů, a i pro cvičícího by nejspíš bylo příjemnější, kdyby všechny studenty viděl. Na druhou stranu ale někteří studenti pociťují zásah do soukromí, když musí nechat ostatní nahlédnout do svých domovů. Tento problém se nyní částečně dá řešit funkcí rozostření pozadí, kterou již některé aplikace využívané pro výuku nabízejí.

Spokojenost studentů s distančním vzděláváním je jedním z ukazatelů, že se univerzity zvládly dobře přizpůsobit krizové situaci. Dalším důležitým ukazatelem je kvalita samotného vzdělání. Dvě třetiny respondentů si myslí, že se kvalita jejich vzdělání díky distanční výuce zvýší. A dokonce 99 % ohodnotilo práci zaměstnanců své univerzity během pandemie jako výbornou, dobrou nebo uspokojivou. Distanční forma vzdělávání může být vhodnou alternativou v situaci, kdy prezenční přítomnost studentů není možná, a to především pro obory, kde není nutná praktická výuka, laboratorní cvičení apod. Do budoucna by ovšem většina studentů upřednostňovala návrat alespoň ke kombinované formě. Ať již se ke vzdělávání tváří v tvář navrátíme úplně nebo jen částečně, jistě si z této krize studenti vysokých škol i pedagogičtí pracovníci odnesou mnoho nových poznatků a zkušeností.

Monika Tiralová