NOMINACE DO 31. ROČNÍKU SOUTĚŽE MANAŽER ROKU SPUŠTĚNY! NOMINUJTE INSPIRATIVNÍ MANANŽERSKÉ OSOBNOSTI UŽ DNES!

 

Když umělci nemůžou na koncerty, nahrávají desky. Teď budou prachy lítat, říká Zdeněk Pelc, který jede na vlně vinylu

ČMA 22. 5. 2021

V Hospodářských novinách vyšel rozhovor se Zdeňkem Pelcem, majitelem a ředitelem firmy GZ Media, která vyrábí gramofonové desky. Zároveň je naším váženým členem Rady expertů a vítězem Manažera roku 2000. Přečtěte si jeho životní příběh.

Zdeňku Pelcovi je letos sedmdesát a jeho gramofonce ve středočeských Loděnicích také. Je to osudové spojení. Do továrny na vinylové desky, dnes firmy GZ Media (zkratka je z původního jména Gramofonové závody) přišel v roce 1983, stal se jejím ředitelem a po sametové revoluci sledoval místy dost divokou privatizaci. Akcie nakonec v roce 2007 sám skoupil, a je tak kromě ředitele i téměř stoprocentní vlastník.

Do důchodu se zatím nechystá, naopak v posledních letech ještě zrychluje tempo. Investoval v USA a Kanadě a v současnosti vyjednává i o koupi firmy mimo obor výroby desek. „Trochu se bojím, že ten růst poptávky po deskách jednou přestane. Máme tedy teď nějaký čas hledat investice v oblasti, která s nimi nesouvisí,“ říká v rozhovoru pro HN.

Má svébytný humor, o čemž svědčí i jeho článek v podnikovém časopisu Gramofonek, kde u příležitosti svých i firemních sedmdesátin zhodnotil svou éru slovy: „Je to už pomalu 39 let, co jsem se zvolil šéfem tohoto podniku, a musím vám říct, nevybrali jste si špatně.“

Asi vážně ne, protože i když se na začátku 90. let zdálo, že gramofonovým deskám odzvonilo a poslední v Loděnicích jen zhasne, nakonec jsou to právě tyto placky, které továrnu vytáhly zpět na výsluní. Dnes jich vyrábějí více než 50 milionů kusů za rok, a to nejen u nás, ale nově i v USA a Kanadě. Loni firma dosáhla tržeb 3,5 miliardy korun a před zdaněním a odpisy (EBITDA) vydělala 730 milionů korun.

HN: Odkdy se ve vaší továrně vlastně vyrábějí desky?

Tady v Loděnici od roku 1951, do té doby byly malé závody na různých místech v Praze a v dalších městech. Tehdy byly velké plány, mělo tu vyrůst umělecké městečko s byty pro umělce, s divadlem, byl tu přidružený státní statek, aby umělci v době případného nedostatku netrpěli. Měli jsme i lom na Olomoucku, protože tehdy se desky vyráběly z břidlice. Zjistili jsme to v roce 1990, kdy se začaly řešit různé restituce. Městečko skončilo jako většina plánů. Nic z toho nebylo.

HN: Jak hodnotíte situaci po revoluci? Jaké je to z vašeho pohledu období?

Za totáče nehrozila ztráta zaměstnání. Možná mně, ale lidem ne. Na druhou stranu, stát tenhle podnik nezajímal. Museli jsme chodit prosit na ministerstva o peníze. Prožil jsem si tu v 80. letech i období s opilcem, ředitelem Supraphonu, který byl naším nadřízeným. Chtěl mě mermomocí vyhodit, ale nakonec mi tu plakal na rameni. Chtěli vyhodit jeho, protože chlastal, ale pak mu řekli, že tu může zůstat, když já s ním dokážu spolupracovat. Tak mi tu olizoval ucho. Pak byla 90. léta. To jsme přežívali, zmizel zájem o desky, ale naštěstí jsme měli cédéčka. On se v nich totiž zhlédnul Miloš Jakeš ještě před revolucí.

HN: Proč zrovna v CD?

Nevím. My jsme je chtěli začít vyrábět, ale ministerstva, která o tom nic nevěděla, to začala kritizovat. Pak byla závěrečná schvalovačka na plánovací komisi. Všichni zase protestovali, že to nedoporučují. Ale najednou vstal takový šedivý mužíček, který seděl někde vzadu, a řekl: Vážení soudruzi, já jsem tu za soudruha Jakeše a ten má eminentní zájem, aby se to vydařilo. No a pak už jen klapaly zavírající se bloky a bylo to bez připomínek schváleno.

Zdeněk Pelc (70)

  • Letošní sedmdesátník spojil svůj profesní život s loděnickou „gramofonkou“. Do firmy nastoupil v roce 1983, postupně se stal jejím ředitelem a majoritním vlastníkem.
  • GZ Media je největším výrobcem vinylových desek na světě. Zároveň má polygrafii a vyrábí luxusní obaly například na mobilní telefony.
  • Pelc celý život žije v Kladně, rád chodí na svijanské pivo a hraje tenis.
  • V roce 2015 se stal EY Podnikatelem roku Česka, ve firmě ho jako hlavní právník doplňuje jeho syn Zdeněk. Výkonným ředitelem je Michal Štěrba.

HN: Proč komunistům vadila investice do výroby CD? Bylo málo valut?

Ano, bylo. Ale byla to taky speciální technologie, vzácný laser. Jeho vývoz muselo schválit NATO, protože to byl první laser, který šel ze Západu do socialistické země.

HN: Přežít 90. léta vám tedy vlastně pomohl Jakeš?

Trochu ano. Ale my jsme se také snažili. I když to nebylo snadné. Přišla privatizace, seděli tu zástupci bank a báli se cokoliv rozhodnout. Hlavní bylo, abychom jim odevzdávali peníze. Hlavní tu byla nakonec Agrobanka, která měla 56 procent. Pak ji koupil Motoinvest a ten zastupoval člověk, který po půl roce přišel, že akcie koupil osobně. Já jsem po pár hovorech s ním pochopil, že chce ten podnik jen finančně vypucovat, jako to udělal v pár firmách před tím. Tak jsem najal ozbrojenou ochranku a nepustil ho přes vrátnici. Chvíli jsme bojovali, pak se ukázalo, že okradl i Motoinvest a další, takže nakonec v rámci nějakého vyrovnání zaplatil našimi akciemi PPF. I s nimi jsme se pak dohodli, že najdeme nového investora. Dostal jsem tip z banky na Američana Shawna Johnsona a za 14 dní jsme se dohodli.

HN: Vás tehdy nenapadlo si majoritu koupit sám?

Já jsem nic neměl. Vůbec jsem na to nemyslel. Nakonec se prodej rozkřikl a byli tu investoři hned tři. Zdeněk Bakala s Patrií, Ken Brody a američtí Creasus. Nakonec se dohodli, že každý koupí třetinu a řídit to bude Ken Brody. Pak Creasus a Patria odešly a Ken získal 100 procent. V roce 2007 ohlásil exit i Ken. Za těch devět let, co tu on a jeho fond byli, dostali 14násobek, tak byli spokojení. Mně akcie nabídli díky opci jako prvnímu, za EBITDA krát čtyři. Začal jsem obíhat banky a přemýšlel jsem, jak to budu splácet. Věděl jsem, že jen z peněz z dividend podniku a že ho tím budu škrtit. Ale pak jsem si řekl, že to bude dělat každý, kdo to koupí. A nebude třeba firmě ty peníze vracet jako já.

HN: Nakonec jste tedy koupil zbylých 73 procent. Kolik jste za to dal?

No… zhruba 700 milionů korun. Na úvěr od ČSOB. To bylo v roce 2007 a v roce 2011, tedy za čtyři roky, to bylo splacené. Od té doby žádné úvěry nemáme.

HN: Nastupovaly tehdy už opět vinylové desky? Pomohly vám se splácením?

Vinyl se dostal kolem roku 1996 prakticky na nulu, ale pak už to začalo mírně stoupat. Tak o 10 procent ročně, i když z toho strašně nízkého základu. Dělali jsme třeba 400 tisíc desek za rok. Ale kolem roku 2005 jsme jich dělali už asi čtyři miliony a za posledních 15 let jsme se dostali na 40 milionů desek za rok. Mezitím nás hodně živila cédéčka, která se vydávala třeba jako pohádky v přílohách časopisů a podobně.

HN: Před deseti lety se mluvilo jako o nosičích budoucnosti o technologii Blu-ray. Vy jste se rozhodl, že je to slepá cesta, a neinvestoval jste do toho. Měl jste pravdu. Proč jste si to tehdy myslel?

Nevím, nějak jsem měl štěstí nebo nos na to, že jsem se těmto úpadkovým médiím dokázal vyhnout. Digitální kazety, minicédéčko, Blu-ray. Viděl jsem třeba, jak má Blu-ray naparáděné barvy, a pak jsem si to představil u těch lidí doma, kteří mají obyčejné televize. Blu-ray jim tam bude k ničemu.

HN: Posledních deset let tedy můžete jen investovat a rozvíjet se, protože už nic nesplácíte. Co bude dalších deset let?

Zatím pokračujeme v rozvoji. Tempo nárůstu prodeje desek máme pořád kolem 15 až 30 procent ročně, ale je něco jiného, když vyrábíme milion desek za rok nebo 40 milionů. Letos plánujeme víc než 20procentní růst a příští ještě víc. Trh je ale velmi v pohybu. Teď je obrovský zájem. A nahrává tomu covid.

HN: Jak?

Všude je zavřeno. Kluby, hospody, sály. Umělcům nezbývá než nahrávat. A lidi zase nikam nemůžou. Tak tráví čas doma. Takže si domů kupují muziku. Hlavně v Americe, tam je teď vinylové šílenství.

HN: A táhnou ten růst vaší firmy opravdu pořád vinyly?

Ano. Ještě v roce 2019 jsme měli poměr mezi deskami a polygrafií s packagingem, tedy tiskem dárkových předmětů, obalů a různých voucherů, asi jedna ku jedné. Dnes kvůli covidu už jasně vedou desky. Protože kdo by si teď koupil dárkový balíček za 500 eur s katalogem michelinských restaurací nebo adrenalinových sportů s 500eurovým voucherem, když je vše zavřené.

HN: Když lidi sedí doma, proč jim nestačí si jednoduše do MP3 stáhnout hudbu z internetu a nakupují relativně drahé vinyly. Není to zvláštní?

Jasně, pokud posloucháte hudbu přes telefon ve sluchátkách a vyhovuje vám to, tak ok. Ale pořád je hodně lidí, kteří chtějí poslouchat muziku kvalitně. Vinyl má jiný zvuk a je kvalitnější. Také je dost lidí, kteří chtějí mít něco v ruce. Mají už dost všech těch elektronických věcí. Navíc jsou to často fandové, kteří sbírají vše, co se týká jejich oblíbených kapel.

HN: Ovlivnil covid i výběr hudby, která se kupuje?

Záběr velkých vydavatelství se rozšířil z převážně rockové hudby více na popový mainstream. Ale úplně do detailu my nevidíme. Máme interprety pod kódy, tak pokud to není něco velkého, kolem čeho je nějaký větší rozruch, tak pokud neprocházím výrobou, nemám takový přehled. Můžu jen říct, že naši klienti jsou velká vydavatelství a u všech nám roste poptávka.

HN: Když jste mluvil o výrobě 40 milionů desek ročně, kolik z toho se dělá tady v Loděnicích a kolik ve vašich závodech v USA a Kanadě?

To je jenom v Loděnicích. V USA a Kanadě to bude letos asi dalších 12 milionů kusů. Máme tam teď ale na cestě dalších 21 lisů, které se instalují. Letos tam tak vyrobíme kolem 14 milionů desek.

HN: Roste vám někde konkurence?

Ta byla vždycky. Za námi jsou Němci, jejich Optimal je asi o pětinu menší než my. V USA je asi 40 lisoven na desky. Ale my jsme největší a nejlepší. Tam to lisuje spousta garážových firem. Větších výrobců je jen pár, ale nikdo není tak velký jako my.

HN: Zvažovali jste, že rozjedete výrobu také v Asii. Jak to dopadlo?

Nejdřív jsme zkoumali Čínu a byli jsme už blízko dohodě. Pak jsme ale zjistili, že by nám do výroby příliš zasahovala politika. Spousta kapel je tam na blacklistu a nesmí se nejen hrát, ale ani vyrábět jejich desky. Pro nás by tak bylo těžko představitelné, že řekneme klientovi, že třeba jednu třetinu jeho umělců mu nevyrobíme. Pak jsme byli před podpisem smlouvy v Japonsku. Jenže Sony oznámilo, že zahajuje vlastní výrobu vinylů. Sony je místní výrobní bůh, pro Japonce nic lepšího neexistuje, takže šance se prosadit proti Sony je nula. Faktem ale je, že jsem od té doby o žádné továrně na vinyly už neslyšel. Tak možná jsme to vzdali moc brzy.

HN: Je v Asii o vinyly vůbec zájem?

Asijský trh zatím moc nereaguje, s výjimkou Japonska a Austrálie. Čím to je, nevím. Byli zvyklí více na CD a kazety.

HN: Co plánujete dál? Uvažujete o diverzifikaci, investici mimo svůj obor?

My teď máme obrovské příležitosti pro investice opět v deskách. Ale já se trochu bojím, že ten růst poptávky po deskách jednou přestane. Ne že by se přestaly prodávat úplně, ale že se zasekne další růst. A pak to začne postupně padat. Máme tedy teď nějaký čas hledat investice v oblasti, která nesouvisí s deskami. Ale má nějaké synergie. Koupili jsme třeba většinu v tiskárně v Příbrami „PB tisk“. Je to ale menší firma, neřeší to všechny naše představy.

HN: A máte už nějaký tip? Jednáte o něčem?

Ano. Nechci o tom ale zatím mluvit, protože jednáme o podmínkách. Je to v potravinářském průmyslu, její majitelé chtějí firmu prodat. Takže pokud to koupíme, musí se to stát letos. Jestli to dopadne, ale není jasné.

HN: Promítl se nějak covid do provozu samotné firmy GZ Media?

Když nám onemocněla nějaká skupina lidí, byla to komplikace. Ale když se teď začalo testovat povinně, je to lepší, dostalo to nějaký řád. Z hlediska organizace detailních opatření je stát prostě nemožný, kdežto podniky nedělají nic jiného, než že každodenně organizují lidi a práci. Takže organizace testování pro ně není problém. Ale když jsme u covidu. Já bych řekl, že horší než tenhle virus je ministryně práce Maláčová.

HN: Jak to?

Protože prosazovala, aby lidi, kteří půjdou do karantény, dostali sto procent výdělku. Zaprvé se to mělo počítat z průměrného platu, takže to mohlo být i víc, než kdyby do té práce chodili. Zadruhé, když si někdo může vybrat být za peníze doma, nebo jít do práce, tak 90 procent lidí se bude válet doma. Jistě, jsou právníci, doktoři a tak dále, kteří radši půjdou do práce. Ale ukažte mi třeba jediného řidiče autobusu, který se večer nemůže dočkat, jak zase ráno v pět hodin půjde jezdit. Naštěstí se to neschválilo.

HN: Náhrada je nakonec 80 procent mzdy. Projevilo se to u vás nějak?

Trochu ano. Ale mě hlavně celkově štve politika.

HN: V čem?

Strašně se rozhazuje. Připadá mi, že se to úplně urvalo ze řetězu. Je to, jako kdyby zemědělci měli neúrodu a dařilo se jim líp než v dobrých časech. Přišel covid a ministr obrany chce další peníze na obranu. Kdo nás teď ohrožuje? To nemůže rok počkat? Když vidím, jak vypadá státní rozpočet, děsím se, kdo to bude jednou splácet.

HN: Proč už vlastně nezůstanete doma? Oslavil jste sedmdesátiny, je covid. Co vás žene pořád chodit do práce?

Já jsem si už asi před třemi lety omezil pracovní dobu jen od pondělí do čtvrtka. Udělal jsem si delší víkend a fakt se mi to líbilo. Jenže teď? Mám sedět doma, čumět do stěny nebo chodit sám na procházky? Mě to nebaví. Já kolem sebe potřebuji lidi, i ve sportu. Takže radši chodím zase už i v pátek do práce.

HN: Co jste předtím všechno dělal?

Hrál jsem tenis, každý pátek jsme se s kamarády scházeli na chatě. Přes týden jsme zašli na večer do restaurace, jezdily návštěvy. Pak bylo prima mít den volna navíc. Teď je to šílené.

HN: Ale vy ani do budoucna nemůžete zpomalit. Máte před sebou novou velkou investici, rozvíjíte byznys v USA a Kanadě.

To je pravda. Teď ty prachy budou lítat, letos a příští rok to vypadá na jednu miliardu korun investic. Nechci vypadat jako pitomec, ale já mám peněz dost. To není motivace. Motivace je být lepší, větší, známější. Nemyslím sebe, ale podnik. Já na to koukám jako na své dítě, proto ho nikdy neprodám, protože děti se neprodávají.

HN: Zapojujete do řízení firmy svoje děti?

Moji dva synové tu pracují. Jeden je právník, druhý je ekonom v kontrolingu, jsou tedy součástí dobrého týmu vedení podniku, který tu mám. Ani jeden tu ale nezačínal, to jsem nechtěl, dělali v různých firmách. Mám ještě dceru ekonomku, ale ta žije ve Švédsku a pak mladší dceru, ta teprve letos maturuje. Rozhodně nemám představu, že vychovávám čtyři ředitele. Mám tady skvělého generálního ředitele Michala Štěrbu, který dneska prakticky vše řídí a jenom důležité věci konzultuje se mnou. Beru ho jako širšího člena rodiny a děti to akceptují. Z dětí se snažím vychovat hlavně akcionáře, kteří si budou umět s firmou poradit i nepřímo a budou respektovat či měnit management.

 

Autoři: Jana Klímová, Jaroslav Mašek

Foto: Tomáš Nosil

Zdroj: www.ihned.cz

 
 

Články autora

 

Štítky

Buďte s námi v kontaktu

Zadáním mailu se přihlásíte k odběru Newsletteru ČMA. Každý měsíc v něm objevíte inspiraci pro manažery, videorozhovory Studia ČMA, monitoring médií či informace o soutěži MANAŽER ROKU.     Ukázkový newsletter

Odebírat newsletter