NOMINACE DO 31. ROČNÍKU SOUTĚŽE MANAŽER ROKU SPUŠTĚNY! NOMINUJTE INSPIRATIVNÍ MANANŽERSKÉ OSOBNOSTI UŽ DNES!

 

Rozhovor s cestovatelkou Danou Trávníčkovou

ČMA 5. 6. 2023

Mezi členy České manažerské asociace patří paní Dana Trávníčková, které je členkou Pražského manažerského klubu. Před nedávnem s ní vyšel zajímavý a pro mnohé inspirativní rozhovor, který s Vámi rádi nasdílíme.


Výrok amerického básníka Lawrence Ferlinghettiho, že svět je báječné místo k narození, jí mluví z duše.  Poznávání světa se stalo náplní velké části jejího života. Dana Trávníčková, autorka deseti cesto-faktopisných knih, s ním začala v naší pěkné zemi, a ráda. Po roce 1989 si vše, co bylo předtím nedostupné, bohatě vynahradila. Do dneška procestovala téměř 130 zemí všech kontinentů.

Když bych chtěla tip na dobrodružnou dovolenou, kam byste mě jako zkušená cestovatelka poslala?
To vás asi zklamu. Je velký rozdíl mezi cestováním a dobrodružstvím. Já nejsem dobrodruh, který by se vydával

do neznáma. Na každou cestu se důkladně připravuji a snažím se o dané zemi dozvědět co nejvíc po všech stránkách. Příprava na cesty je nejdůležitější fází cestování, na ní záleží úspěch vlastní cesty. Rozhodně to není žádná nuda a občas lze při ní zažít docela pěkná dobrodružství, třeba při zjištění nečekaných souvislosti. Měla jsem štěstí, že jsem se mohla osobně poznat s cestovatelem Miroslavem Zikmundem, v názorech na přípravu jsme se naprosto shodovali. Kromě jiného i na tom, že jde také o součást obecného respektu k navštívené zemi. Kdysi jako průvodkyně jsem občas zaslechla, co si o nás a naší zemi povídali zahraniční návštěvníci, přijíždějící do ní jen s matnou představou. Bylo to místy až urážlivé. Proto obráceně bychom se v pohledu na cizí země něčeho takového dopouštět neměli.

Vy jste profesí programátorka, kde se tedy vzala láska
k cestování?
Ano, původní profesí jsem programátor a systémový analytik. Jako pedagog na Vysoké škole ekonomické jsem učila nejen předměty našeho oboru, ale protože od studentských dob a pak i jako učitel během prázdnin jsem působila jako externí průvodce zahraničních turistů u nás, dostala jsem za úkol také připravit zcela nový kurz využívání počítačů v cestovním ruchu. Byla jsem myslím první v naší zemi, kdo s tím začal. Potřebné znalosti jsem načerpala během studijního pobytu v Británii, který jsem kvůli tomu získala, na londýnské Vysoké škole ekonomické a v British Airways, a pak předávala řadu let dál v kurzu pro obor cestovní ruch. Své dvě specializace jsem si tak propojila a vše využila později i v soukromém podnikání, na které jsem se s radostí dala hned v roce 1990.

Myslíte tím založení své cestovní kanceláře?
Ano, tehdy jsem si založila cestovní kancelář zaměřenou na to, co jsem znala – na incoming, tedy turismus pro zahraniční klientelu v naší zemi. Bylo to úspěšné podnikání, ovšem hodně náročné. Relaxovat jsem chodívala na aukce obrazů, které jsem si předem prohlédla v aukční galerii, vzala si katalog a v sobotu si sedla do první řady před „štafle“, na kterých předváděli dražené obrazy. Za zajímavého povídání přinášeli jeden obraz za druhým. Vždy se mi rozbušilo srdce, když přicházely ty, které bych byla ráda získala, a já zvedala ruku s mým číslem. Když jsem přišla domů, manžel mě vítal se zájmem, co se mi tentokrát podařilo ukořistit. Obrazy jsem si kupovala pro radost, ne jako investici. Netušila jsem, že mi přesto tak později poslouží.

Pamatujete si, kam vedla vaše první výprava?
V omamném roce 1990, kdy se otevřely možnosti podnikání i cestování, jsem jednou šla kolem výlohy Čedoku v Pařížské ulici, a tam visela nabídka na naprosto luxusní zájezd s velice bohatým programem do Thajska za i tehdy neuvěřitelných 45 tisíc korun. Rozhodnuto bylo okamžitě. Procestovali jsme podrobně vše z Bangkoku až na sever za místními kmeny. Zatímco Němci, o kterých jsme si tehdy mysleli, že mají vše lepší, se vraceli stejnou trasou busem zpět, my jsme se do Bang­koku vrátili letecky, a pak ještě vydali na jih. Další rok opět s Čedokem do Izraele. Pak ale nastala doba, kdy vznikaly nové cestovky, a pod tlakem zvnějšku se předháněly v co nejnižších cenách zájezdů. Tomu ale samozřejmě odpovídal osekávaný program. Bylo to taky období, ve kterém za velkého mediálního zájmu zkrachovalo několik cestovek, a také my jsme přišli o složenou zálohu na jednu pěknou cestu.

To vás vedlo k tomu, abyste začali cestovat sami, bez cestovek?
Ano, vše jsem vždy pečlivě připravila a zajistila – vždyť jsem byla v cestovním ruchu po léta profesionál. Byli jsme už leckde, když jsem se v roce 1998 rozhodla, že dosavadní, i když stále finančně úspěšné podnikání v incomingu ukončím a že budeme hlavně cestovat. Jednak jsem už byla naprosto přepracovaná, ale hodně přispělo i uvědomění si, že život může najednou nečekaně skončit.

Co se stalo?
Během těch hektických let jsem se párkrát octla na životní křižovatce. Jednak mi propukla celiakie, a než se na důvod problémů přišlo, už jsem to viděla černě. S bezlepkovou dietou jsem se ale rychle popasovala, a jelo se dál. Jenže pak jsem ještě byla postupně třikrát operovaná – a všechny tři různé nádory byly nezhoubné! Ta výhra životního jackpotu se dá jen těžko popsat. Navždy mi to změnilo žebříček hodnot i celé další směřování, třebaže ani předtím jsem nebyla nijak materiálně orientovaná. Vždyť víte, že i pan Smrtka v Cimrmanovi říká, že je zakázáno si s sebou cokoli brát.

S incomingem jste sice skončila, ale cestovní kanceláře se nevzdala. Proč?
Okolnosti mi nabídly toto rozhodnutí. Tehdy koncem roku 1998 jsme se chystali do Jihoafrické republiky, když dvě dvojice kamarádů řekly, že už nechtějí dále jen poslouchat naše ­vyprávění z cest, a že tentokrát chtějí s námi. Proč ne, stalo se. Přivedlo mě to k rozhodnutí cestovní kancelář si ponechat, ale obrátit u ní znaménko – a brát s sebou na cesty pár lidí, limitovaný počet do čtrnácti osob. Cestování v malé skupině je totiž po všech stránkách nejvýhodnější. Nebylo to běžné ­komerční podnikání, ale jistý druh barterového čili vý­měnného obchodu za oboustranně výhodných podmínek. Já jsem nadále poznávala svět podle svých jasných parametrů a představ, moji spolucestující zase neplatili komerční cenu. Nadále ale šlo stále na prvním místě o naše poznávání světa, respektive po čase o moje poznávání, když mi manžel ne­čekaně zemřel. Cestování mi pomohlo překonat nejhorší chvíle. Jedině dělání smutky zahání. Do roku 2011 jsem ­procestovala vše, co jsem chtěla. Všechny kontinenty
včetně Antarktidy.

Co vás vedlo, k tomu, že jste zážitky ze svých cest sepsala do knih?

Především bych chtěla zdůraznit, že jsem nepsala knihy o svých zážitcích z cest, ale něco jiného. Během cestování jsem si stále více uvědomovala, že znalosti o světě nejsou obecně valné. Často navíc dost zkreslené. Není divu, když z médií se o světě dozvídáme vždy jen v souvislosti s něčím záporným, s nějakou přírodní nebo civilizační katastrofou. Se znalostmi a zkušeností ze všech etap svého života jsem měla pocit, že mohu k aspoň trochu k nápravě přispět. Zkraje aspoň klasickými cestopisy s mnoha fotografiemi, které jsem dávala po každé cestě na internet. Ovšem panu Zikmundovi jsem to posílala vytištěné, protože on počítač neměl. Po léta jsme si psali a někdy i telefonovali. Když jsem měla připravenou první knihu o čarovném Tichomoří pro tisk, požádala jsem ho o napsání předmluvy. Po přečtení knihy předmluvu napsal, a ještě pak přijel do Prahy knihu slavnostně uvést. Až později jsem se dozvěděla, že jsem byla jediná, komu tuto dvojí velkou laskavost poskytl.

Jakých zemí se týkají vaše knihy?
Mé knihy jsou výsledkem nejen vlastního cestování, ale ­především mnohaletého systematického shromažďování a uspořádávání informací ze stovek zdrojů. Každá z knih, s doprovodem stovek fotografií a názorných mapek, prezentuje jeden ucelený kus světa a jeho země – provázaně o historii, přírodě, civilizacích, kultuře, etnicích, náboženství. Vše v souvislostech a vazbách na další části světa. Knihu o Oceánii nazvanou Sen o Tichomoří jsem psala proto, že tu byl veliký dluh této části světa. Určitě si pamatujete, že jsme měli ve škole na stěně dvourozměrnou mapu, kde bylo napsáno: mapa světa. Když se podíváte na globus, zjistíte, že půlka světa tam chyběla. Byla to právě ta modrá polovina s Tichým oceánem a ostrovními státy

Polynésie, Mikronésie a Melanésie. V Tichomoří jsem byla šestkrát, pokaždé samozřejmě jinde, ale vždy bez sebe nadšením.

Kde se vzalo slovo cesto-faktopisy, jak svým knihám říkáte?
Slovo faktopis jsem si vymyslela a mám na něj dokonce ochrannou známku. Dlouho jsem přemýšlela, jak svému osobitému žánru knih říkat. Napadlo mě to během jedné z cest. Nejsou to žádné subjektivní cestopisy, jen je to podložené vlastním cestovatelským svědectvím.

Víte, kdo jsou čtenáři vašich knih? Lidé, kteří se tam nikdy ­nepodívají, nebo naopak turisté, kteří místa znají a jen si chtějí oživit vzpomínky?
Sama nevím, ale řeknu vám, na koho jsem je cílila – na nejširší čtenářskou veřejnost. Proto je ta cena tak nízká, že nižší být nemůže. Skládá se jen z toho, co jsem za výrobu knihy ­zaplatila tiskárně, typografovi a grafičce, plus cena knižní ­distribuce. Hodně jsem cílila také na školy, a nebýt covidu, snad se to i mohlo podařit. Myslela jsem si, že si tu knižní řadu s naprosto nezničující cenou školy koupí, že si to dají do knihoven, že si z toho budou děti dělat referáty, že je budou používat učitelé zeměpisu, ale i dějepisu, občanské nauky. Proto v knihách ­ukazuji, že tyto obory nejdou od sebe oddělovat, proto v knihách popisuji i celý vývoj států a oblastí, proto jsem je psala poutavou formou a pro názornost doprovodila tolika fotografiemi.

Jak dlouho pracujete na jedné knize?
Desetidílnou knižní řadu jsem psala a vydala v letech 2012 až 2021. Každá kniha ale znamenala nejen rok mého života od ­sepsání po vydání, k tomu je třeba připočítat permanentní sbírání jejich podkladů po třicet let, nejprve pro účel ces­tování. Po roce 1990 nastal obrovský informační boom. Kupovala jsem si všechny zajímavé knihy a časopisy, jak vycházely. Když v nich bylo něco pro cestovatele užitečného, vytrhla jsem to a uložila setříděně do francouzského systému chlopňových desek, ukládaných do drátěných košů. Bylo jich nakonec plných šest skříní. Internet přišel až později. Když jsem jela do nějaké země, tak jsem příslušnou složku vyndala a žasla nad poklady. Občas se mě i zahraniční partneři ptali, jak tohle všechno, co jsem po nich chtěla, vím. Využívala jsem vše, co jsem se v předchozích etapách naučila.

Jak dlouho žijete v Praze 6?
Skoro celý život. Narodila jsem se sice na ostrově Štvanice – tam, kde jsou tenisové kurty, tehdy stála slavná porodnice. Osm let jsme bydleli v Karlíně, další tři roky v Českých Budějovicích. Poté, co se rodiče rozvedli, jsme se s maminkou nastěhovaly k dědečkovi a babičce do jejich pokoje a kuchyně v Rooseveltově ulici. Byl to už rozdělený byt, kdy do druhého pokoje nastěhovali hostinského pana Švejnohu s manželkou, kterému sebrali celý byt a ve svém bývalém šenku Ve sklípku směl dále točit pivo. Pak jsem zase pár let bydlela v Libni u vodárny, ale později jsem se opět stěhovala, už sama, do Rooseveltovy ulice. Zatímco jiní chodili na stavbu budovat družstevní byty, já se starala o čtyři seniory, i o ty dva, kteří nikoho neměli. Postupně jsme zbyly jen s babičkou a tehdy nám řekli, že nám pokoj po panu Švejnohovi zase seberou. Takže jsme se s mým přítelem rychle vzali, aby se tak nestalo. Potom, co mi zemřela babička, jsem složitě vykombinovala výměnu z Rooseveltovy do bytu ve Vokovicích, v ulici Na Dlouhém lánu. Tady to bylo fajn. Když mi ale pak druhý manžel řekl, že si vždycky si přál domek se zahradou, k mému nadšení se nám ho povedlo sehnat opět ve Vokovicích.

V tom domku už ale nebydlíte…

Po manželově smrti jsem tam žila ještě jedenáct let. Ale jsme u financí. Vše, co jsem kdysi vydělala v incomingu, jsem utratila za cestování. Nyní jsem potřebovala velkou sumu na vytištění první knihy. Tak došlo na ty výše zmíněné obrazy. Vystačily ale jen na první dvě knihy. Pak jsem díky složité rodinné situaci zdědila pole kdesi ve východních Čechách – a bylo na třetí knihu o Africe! Žádné poklady jsem neměla, už kvůli koupi domku šly do světa všechny rodinné šmuky. Takže zbýval jen domek, knihy byly přednější. Klika byla, že se mi podařilo koupit moc pěkný byt u lesa, potřetí ve Vokovicích, kde je mi dobře, a všechny plánované knihy nejen napsat, ale i poslat do světa.

 

Zdroj: www.sestka.cz
 
 

Články autora

 

Štítky

Buďte s námi v kontaktu

Zadáním mailu se přihlásíte k odběru Newsletteru ČMA. Každý měsíc v něm objevíte inspiraci pro manažery, videorozhovory Studia ČMA, monitoring médií či informace o soutěži MANAŽER ROKU.     Ukázkový newsletter

Odebírat newsletter