Profesor Vladimír Mařík: Vyjádření k výzvě Rady expertů ČMA

ČMA 29. 4. 2021
1

Vedle sebe dnes stojí relativně fundovaná akademická pracoviště bez zájmu o spolupráci s průmyslem na straně jedné a české podniky potřebující technologickou podporu na straně druhé, a to bez větší vzájemné interakce. Pokud stát neučiní akademickou sféru spoluzodpovědnou za uplatnitelnost a přínos výzkumu pro českou společnost a za efektivitu transferu, zapomeňme na technologický, ekonomický, sociální a morální rozvoj v naší zemi. Je nutno motivovat jak akademické prostředí tak průmysl k tomu, aby byl obrovský potenciál akademických institucí plně využit při obnově a restrukturalizaci české ekonomiky.

Akademici předávají celému světu, a tedy mnohdy konkurenci, poznatky formou „excelentních článků“, za něž je ještě z českých státních prostředků finančně podpoříme. Podniky se nakonec zadluží a koupí si zahraničí technologii, mnohdy postavenou na původně českých myšlenkách.  To rozhodně nepovede k obnově, natož k forsáži českého ekonomiky. Právě nyní, v době kovidové a post-kovidové, nastává chvíle věci změnit.

2

Stát by měl především jasně formulovat dlouhodobou, motivující vizi rozvoje společnosti, srozumitelné a měřitelné cíle a též strategii, jak jich dosáhnout. Svými rozhodnutími by měl všechny utvrzovat o tom, že ví, kam směřuje a že podporuje a orchestruje všechny kroky k dosažení vytýčených cílů. Měl by docílit toho, že společnost jako celek bere všechny cíle a strategie za své, že s nimi souzní a je odhodlána je naplňovat.

3

Velké projekty, včetně těch technologických a průmyslových, k dosažení dlouhodobých cílů vyžadují lídry – skutečné vizionáře a manažery. Takoví lídří musí dostat volnou ruku k řízení, dostatečné pravomoce, ale musí nést i osobní odpovědnost. Máme však jistý problém: Osobnostem české prostředí nepřeje, pěstujeme si hlavně průměr. Ti, kdo se vymykají, jsou buď zahnáni do šedého mainstreamu, nebo odejdou do zahraničí. Chybí nám lídři, výchova k vůdcovství a respekt k těm opravdu rozhodujícím osobnostem. Bez lídrů zůstane celá země v šedivém evropském prostoru, neschopná prosadit své cíle a záměry.

4

České podniky by se měly transformovat do výrobních zařízení, fungujících dle principů Průmyslu 4.0 – tedy digitálně řízených, schopných flexibilně měnit výrobu, výrobu chápat jako službu na objednávku, ať ta objednávka přijde od kohokoliv. Měly by být připraveny i pružně měnit charakter výroby, pracovat s novými technologiemi. Prostě měly by mít schopnost adaptace na libovolné úrovni.Může se totiž stát, že vedle automobilového průmyslu tady vzniknou další silná zajímavá strojírenská odvětví, vyrábějící masivně třeba energetické komponenty, čističky odpadních vod, kusy kosmických zařízení či drony. V malých a středních podnicích je hlavní síla českého průmyslu, jeho hlavní motor. A ten musí stále být nastartován, motivován k výkonům, připraven a ochoten k potřebným změnám.

5

A co software? V ČR se vyvíji pro světové firmy software od řídících systémů robotů, přes software pro klíčové biomedicínské aplikace až po virtuální hry. Všechny výsledky práce českých hlav však není moc vidět, jsou exportovány a ihned zabudovávány do produktů světových značek. Ale je tu potenciál celou tuto oblast zmapovat, uchopit a rozvinout. Proč nepostavit nový, lepší Google původem od Vltavy? Odborně na to máme. Ale chybí nám ten leadership, chybějí nám vizionáři.

6

V oblasti transferu technologií je úkolem státu vytvářet vhodné prostředí. Mám na mysli komplexně pojaté prostředí, zahrnující stránku legislativní, výchovně-vzdělávací, mezinárodně strategickou, a nakonec i stránku finanční. Finanční aspekty lze uvést až nakonec, protože otázky financování transferu a finančních dotací jsou důležité, ale bez řešení těch předně jmenovaných, důležitějších otázek, vlastně předpokladů úspěchu nemá jakékoliv financování smysl. Změť legislativních předpisů je dnes ubíjející. Výchovu a vzdělávání stát oborově nediferencuje, vzdal se své řídící a koordinační role. Velmi mnoho lidí a podniků očekává, že role státu by měla být redukována právě jen na poskytování dotací a veškerou rétoriku nechápe  jinak než jako povinné slohové cvičení před rozdělením dotačních prostředků. A tak se také chová.

Nebereme cíle EU či státu nikdo přiliš vážně, spíše jim dáváme punc vnucených nereálných vizí. Nebereme je za své. O zelené politice mluvíme jakoby povinně, s jakýmsi despektem, vůbec si nepřipouštíme, že bychom snad mohli něčeho na naší planetě dosáhnout, že antropocén nemusí být poslední etapou vývoje naší planety.

7

Nepodporujeme vlastní produkty, ani nakonec tu národní hrdost, co jsme vše dokázali. A ta je také motivující.

8

Bez spolupráce s evropskými zeměmi se neobejdeme. Nežijeme izolovaně, ve vakuu, nejsme soběstační. Důležité je však to, aby se jednalo o rovnocennou spolupráci, nikoliv jen o zabezpečování podřadných výrobních úkonů. Musí nám jít o spolupráci založenou na umu a znalostech našich lidí, nikoliv na cenovém podbízení se. O účast na společných investičních záměrech. Je třeba kapitálově pronikat do zahraničních podniků a stimulovat tak spolupráci z naší strany. Nestát skromně a vstřícně podřízeně, kdesi stranou. Musíme mít zdravou sebedůvěru ve své schopnosti – ta nám velice často chybí. Máme kdesi hluboko ve svém povědomí svoji pozici před 30 lety, kdy jsme stáli u dveří velkých firem a žmoulali v ruce čepici. Dnes jsme však už jinde. Náš průmysl si vydobil respekt v Evropě i ve světě. Musíme si toho být vědomi a podle toho jednat.

9

Internet bezesporu přispěl ke globalizaci a v současné době je ale též nástrojem deglobalizace. Internetová komunikace umožnila organizovat výrobu tam, kde byly náklady nejnižší, tedy především tam, kde byla pracovní síla nejlevnější. To samozřejmě vedlo k vykořisťování méně rozvinutých států, ale současně přece jenom k růstu životní úrovně a určitému technologickému pokroku v nich. Část pracovní síly získala kvalifikaci a platová úroveň se výrazně zvedla. Při započtení transportních nákladů a při zvažování vyšší ceny práce, při připočtení doplňkových komunikačních a cestovních nákladů se však výhody globalizace zejména v kombinaci s růstem nezaměstnanosti v některých oblastech vyspělých států stává globální výroba poměrně drahou přítěží. Navíc, koronakrize ukázala nevýhody globalizace. Například 90 procent ochranných pomůcek a velké procento některých chemikálií musela Evropa dovážet z Číny. Stali jsme se tak závislými na Číně, a to teprve stimulovalo návrat vlastní výroby zpět do Evropy. Nicméně internet umožnil rychlé zavedení výroby doma, podporuje lokální výrobní ekosystémy a přispívá tak návratu průmyslové výroby zpět do vyspělých zemí. Deglobalizace je zcela nutný a přirozený trend, který by měly všechny státy maximálně podporovat. Nicméně nelze čekat, že se vrátíme do stavu, kdy každý stát vyráběl celý sortiment. Půjde spíše o kooperaci geograficky blízkých států, např. v rámci EU. Tedy jde o udržení deglobalizační rovnováhy.

10

Digitalizace a Internet přispěly k decentralizaci. Decentralizaci průmyslové výroby, dopravy, výroby energie a obecně k decentralizaci rozhodování a řízení. Společnost je možné řídit jako distribuovaný multiagentní systém. Důležitý je dopad na decentralizaci života společnosti, na posilování regionů, regionálních výrobních a dopravních procesů. Decentralizace života společnosti a zvýšení role regionů je jedním z nejpozitivnějších výsledků internetové revoluce. Je však třeba dotáhnout decentralizaci co nejdále, čemuž se v principu centralizovaný stát s infrastrukturou poplatnou 20. století všemi prostředky brání. Nicméně decentralizace všude postupuje. Na čele tohoto procesu je výrobní sféra a doprava.

11

Brzdou bývá výroba a distribuce energie, zvláště elektrické, protože rekonstrukce a rekonfigurace výrobních a distribučních systémů jsou mimořádně nákladné. Nicméně perspektivu je nutno spatřovat v úsporných systémech komunitní energie, v lokálním využívání obnovitelných zdrojů a v kompletní informatizaci výroby, rozvodu a spotřeby energie. Znamená to vlastně paralelně k dnešní hierarchicky organizované distribuční síti (svojí architekturou vycházející z dob France Josefa) vybudovat energetický internet jako plochou, decentralizovanou komunikační síť mezi všemi elementy elektrické sítě. Tedy síť, kde každý zdroj, každý transformátor, každý větší spotřebič či dům jako energetická jednotka typu prosumer (někdy odebírá, jindy dodává energii) musí být reprezentovány komunikačním uzlem/agentem schopným komunikovat a vyjednávat s dvojčetem či agentem jakéhokoliv jiného elementu energetické sítě. Je nutno propojit svět informací se světem energií – jinak energetickou soustavu nelze uřídit!!

12

Mantrou čtvrté průmyslové revoluce, která se opírá o internet a virtualizaci, je vyrábět více, rychleji a levněji. Naplnit očekávání a touhy lidí čím dál tím vlastnit více produktů, „obohacovat“ svůj život dalším zcela nepotřebnými výrobky, rychle je obměňovat ještě fungující za nové. Neohlížet se při tom na spotřebu energie a jen tak trochu okrajově vnímat problematiku životního prostředí. Jsou to správně nastavené hodnoty? Je takový trend dlouhodobě udržitelný? Budoucnost se musí opírat o zásadní změnu hodnot – tou by nemělo být uspokojování čím dál tím náročnějších hmotných potřeb lidí, ale skutečnou hodnotou by měl být kvalitní život člověka v rodinném kruhu, s krátkou pracovní dobou a velkým časovým prostorem pro vlastní rozvoj. Vyrábět by se mělo jen tolik, kolik opravdu spotřebujeme. Hledání co nejšetrnější a nejúspornější interakce s přírodou by mělo být samozřejmostí. Virtuální svět už tady bude navždy s námi. A my se musíme naučít s ním žít, využívat ho jen ve svůj prospěch a nenechat se jím ovládat.

prof. Ing. Vladimír Mařík, DrSc., dr.h.c., předseda rady expertů ČMA

Profesor Mařík přednesl příspěvek s názvem „Myšlení 4.0 – nová cesta k energetické resilienci“. Energetika je podle něj nejvíce zaostávající složkou v přestavbě české společnosti. V jeho kybernetickém pojetí se výrobci, distributoři i odběratelé musejí stát aktivními hráči ve vztahu k energii pod heslem: „Energetická soustava musí být z pohledu uživatelů přímo řízena, nikoliv jen ovládána.“

Myšlení 4.0 tak představuje novou filozofii řízení složitých systémů, pro jejíž naplnění v energetice vidí profesor Mařík několik nezbytných kroků: „Regulaci energetiky podle takzvaných pevných tarifů je třeba nahradit vyjednáváním mezi výrobci, distributory a odběrateli, aby výsledkem byly dynamické tarify. Složité systémy navíc nelze uřídit z jednoho centra. Klasické hierarchické řízení selhává. Je třeba brát v úvahu svět internetové informatiky. Fyzická distribuční síť zůstává a zůstane, ale vlastní řízení musí probíhat ve virtuálním světě. Energetický internet musí sloužit jako nástroj pro sběr, ukládání a využívání rozsáhlých dat a jako prostor pro vyjednávání. Teprve nad energetickým internetem nastává možnost využití umělé inteligence.“

 
 

Články autora

 

Buďte s námi v kontaktu

Zadáním mailu se přihlásíte k odběru Newsletteru ČMA. Každý měsíc v něm objevíte inspiraci pro manažery, videorozhovory Studia ČMA, monitoring médií či informace o soutěži MANAŽER ROKU.     Ukázkový newsletter

Odebírat newsletter