Kniha ČMA Návrat k prosperitě: prof. Jan Švejnar o chybách a naší budoucnosti

Hlavním tématem knihy České manažerské asociace Návrat k prosperitě je budoucnost ČR. To, kde jsme nyní, a kde můžeme být za třicet let, úzce souvisí s tím, zda umíme pojmenovat své chyby. Jakých nejzásadnějších omylů jsme se za uplynulých třicet let dopustili a kam směřujeme, nad tím se v rozhovoru zamýšlí profesor Jan Švejnar, známý česko-americký ekonom a vysokoškolský učitel, ředitel Center on Global Economic Governance na Kolumbijské univerzitě. Část rozhovoru vám nabízíme.

V případě zájmu o knihu se můžete obrátit na kancelář ČMA: Sára Rybářová, E-mail: , Tel.: 224 109 301

Na začátku je třeba si uvědomit, že jsme mnohého dosáhli. Naše země opravdu třicet let vzkvétala a v mnohém se zvýšila životní úroveň i na úrovni podniků a manažerů. V relativním hodnocení oproti jiným zemím není náš výsledek až tak hvězdný. Měli jsme sice výborné počáteční podmínky, proti Polákům nebo Maďarům jsme byli poměrně málo zadlužená země. Měli jsme nějaké dluhy, ale současně i pohledávky. Výborná pozice byla v tom, že jsme neměli hyperinflaci, byla tady stabilita, na rozdíl třeba od Polska nebo Ruska. Já jsem tehdy na konci roku 1989 navrhoval a velmi doporučil ve své studii „Strategie ekonomické transformace Československa“, že je potřeba napřed připravit právní systém, který je pevný a dobře fungující. Systém, který podporuje podnikání, dobrý chod podniků a celkově společnosti v tržním hospodářství. Evropa se měnila z evropské komunity na unii, takže propracovala právní systém, který byl vnitřně konzistentní, který směřoval k podpoře podnikání a dobrému fungování tržní ekonomiky. Tento systém bylo možné naroubovat na náš systém, protože jsme beztak do Evropy mířili. To jsme neudělali a náš právní systém dodnes není tak funkční, jak by mohl být. Neuvědomili jsme si, že právní, a vůbec instituční prostředí je důležité pro fungování podniků.

Pokud není vhodné prostředí, investoři jednoduše dají peníze jinam. Mám zkušenost z jednoho fondu z Kalifornie, který při změnách v systému solárního byznysu říkal: „Jak je možné, že se mění pravidla ex post? Vždyť jste v EU.“ Pro ně to znamenalo jasný signál; splnit si závazky, vše doplatit, zlikvidovat a odchod.

Velkým tématem je privatizace. Některé byly provedeny velmi dobře, ale hodně podniků mohlo skončit mnohem lépe. Třeba Poldi Kladno nebo Tatra, která to proti Škodovce daleko nedotáhla. Celkově se v privatizaci nevybralo dost peněz. Maďaři, kteří prodávali jednu firmu po druhé zájemci s nejvyšší nabídkou, dostali do státní pokladny spoustu kapitálu. Ten nám chyběl při zakládání silného penzijního systému, lepšího zdravotnictví. Pak jsme si vytvořili dvě recese, které jsme si vytvořit nemuseli. První, dvouletá, začala koncem roku 1996 a potom v letech 2012 až 2013, kdy naše sousední země do recese na rozdíl od nás nešly. Slovensko a Polsko rostou i přes horší startovní pozici dlouhodobě rychleji než my, což by nás mělo varovat.

Co s tím? Je nějaký jasný, proveditelný recept na úspěch?

Důležitá a potřebná je dopravní infrastruktura. A pro nás je ještě zásadnější než pro některé jiné státy: my jsme kompaktní země. Takže pokud by se vytvořila efektivní dopravní infrastruktura, otevřel by se prakticky jeden trh nebo dva pracovní trhy, které se prolínají, Brno a Praha, což jsou místa s vysokou produktivitou, kde je poptávka po pracovní síle silná. Přesunem lidí by se okamžitě zvýšila produktivita, HDP. Kdyby jezdily příměstské rychlé vlaky, tak jsou lidé z Prahy a Brna kdekoliv do 40 minut. Třeba Prahu a Plzeň můžeme díky dálnici chápat jako integrovaný pracovní trh. Někdo dojíždí z Pardubic, odkud je výborné spojení vlakem, takže jezdí do centra Prahy rychleji než autem třeba z Modřan. My infrastrukturu obecně moc neumíme. Když ji stavíme, děláme to strašně draze, takže dálnice stojí víc než v Rakousku nebo Německu.

Jedním dechem je třeba zmínit školství. Díky dobré infrastruktuře by rostla i konkurence mezi školami. Kdyby školy byly více otevřeny konkurenci a musely se opravdu snažit, začal by boj o studenty, zvlášť pokud by mohli studovat v zahraničí. Příkladem je, že dáváme na vysokoškoláka peníze, ale kdyby je dostal přímo student s tím, že je může použít kdekoli, ať už v Praze, nebo ve Vídni, Oxfordu nebo Mnichově, nastala by obrovská konkurence. Školy by neměly automaticky nic garantováno a student by si vybíral z celosvětové nabídky…

Anotaci a recenzi knihy Návrat k prosperitě najdete na webové stránce asociace ZDE