Fenomén infosféra: Jak nám informační revoluce změní život?

Digitalizace přináší především výrazné změny v oblasti struktury profesí. O takový odhad vývoje profesní struktury obyvatel planety se pokusil v roce 2011 futurista Thomas Frey. Sestavil seznam budoucích pracovních míst, která zatím neexistují. Byly v něm např. následující položky: manažer odpadových dat (odpovědný za čištění datových bank a odstraňování zbytečných dat), městský zemědělec, návrhář virtuálních identit, manažer soukromí, nano-medik nebo zprostředkovatel lidských  orgánů (člověk, kterého pověříte nalezením potřebného náhradního orgánu a on vám ho někde na světě najde). Frey popsal celkem 55 potenciálních nových pracovních náplní, které by mohly být aktuální během příštích zhruba třiceti let. Některá z popsaných pracovních míst už opravdu vznikla, např. bankéři obchodující s alternativními měnami. Další budou nepochybně následovat, byť skutečné pracovní náplně asi nebudou úplně odpovídat Freyově předpovědi. Všechna Freyova „zaměstnání budoucnosti“ popisují činnosti, které může vykonávat jednotlivec pracující sám na sebe, který nepotřebuje zázemí žádné velké korporace, byť je možné, že bude pro nějakou pracovat nebo s ní určitým způsobem spolupracovat.

Nejde jen o zcela nové náplně práce. Mění se celý způsob, jakým organizujeme své pracovní a osobní životy, a to v důsledku jevu, který Luciano Floridi, držitel fascinujícího titulu Profesor filozofie a etiky informací na Oxfordské univerzitě, nazývá infosférou. Jiní jej označují za informační revoluci. Označuje nejvýznamnější novou vývojovou křivku dnešní společnosti, jejíž důsledky nám pomalu začínají docházet. V souvislosti s tím vznikl také nový pojem informační společnost. Tento termín se používá ve spojitosti se zaváděním nových, především informačních a komunikačních technologií (počítačů, internetu, atd.) do nejrůznějších oblastí každodenního života. Pojem „informační společnost“ má zdůraznit fakt, že vedle technických otázek musí být řešeny i nesmírně důležité otázky z oblasti etiky, morálky, politiky, práva apod., obecně celé široké spektrum možných dopadů technologického vývoje na lidskou společnost. Nezbývá nám nic jiného, než se k nové vlně přidat, s jistotou, že nakonec se přizpůsobíme a přežijeme tak, jak to lidé dokázali vždy i v minulých revolucích.

Tato i další generace si rozhodně na nudu stěžovat nebudou. Téměř se topíme v moři informací. Máme téměř neomezené možnosti komunikace, s kým chceme, občas i s kým nechceme. Máme volný přístup k veškerým zaznamenaným vědomostem a spoustě informací, přičemž mnohé z nich původně měly zůstat skryté zvídavým očím veřejnosti. Každý má v podstatě možnost odpovědět na cokoli, být v kontaktu s kýmkoli. Když se chceme něco dozvědět, prvním zdrojem, na který se obrátíme, je Google, případně Wikipedia. Nemohu se vymlouvat, pokud něco nevím. Mnohdy může kdokoli snadno zjistit i to, co si myslím. Jediné, čeho je málo, je čas. Budoucnost je vzrušující a zároveň vzbuzuje obavy. Obavy z toho, že pokud jsou informace přístupné všem, vede to k přerozdělení moci. Hierarchii nahrazují sítě, politika už nepatří politikům a ze zaměstnanců se stávají nezávislí jedinci. Je to vzrušující, protože dochází k vytváření nových kontaktů a spojení, k boření hranic, k podněcování iniciativy a zkoumání nových možností. Informace bývaly zdrojem moci organizací, které si je pečlivě střežily. K dispozici byly pouze na „příděl“ a přístup k nim měli jen vybraní lidé. Ve chvíli, kdy jsou veškeré informace dostupné v podstatě komukoli, kdy už nic není důvěrné, moc a autorita se vytrácejí. Z hlediska organizačních struktur to vede k naprostému chaosu a zhroucení klasických organizačních struktur, které byly založeny na zcela jiném paradigma. Fakt, že už nic nejde bezpečně udržet v tajnosti, zároveň otřásá všemi typy vztahů.

Možná to v konečném důsledku povede k celkovému zlepšení. Naprostá otevřenost může posilovat důvěru. Otevřenost osvobozuje, stejně jako tomu bylo v Gutenbergově době, kdy kněží ztratili podstatnou část své moci, jakmile si Bibli mohl pořídit a přečíst každý, kdo o to stál. Náboženství najednou začalo patřit lidem, nikoli kněžím. Ti se své moci samozřejmě nevzdali bez boje, a stejně tak se jí nevzdají ani současní držitelé informací. Církev se pokusila získat zpět svou moc a kontrolu pomocí inkvizice. Edward Snowden a další hackeři neustále dokazují, že dnes je v podstatě nemožné uchovat cokoli v tajnosti, ale vládnoucí struktury se s tím odmítají smířit a snaží se proti odtajňování informací bojovat, zřejmě marně.

Na druhé straně je svoboda, kterou nám infosféra poskytuje, poněkud matoucí, a staví před nás výzvy. Když si čtu e-mail nebo třeba tweet a neznám autora osobně, netuším, o koho jde. Nevím, kde se nachází a vlastně ani nevím, zda je to muž, žena nebo nějaké uskupení. Anonymita je štítem padouchů, ale také může být zbraní odvážných. Dnes se můžeme stát kýmkoli, oslovit kohokoli, zkoumat cokoli, co se prozkoumat rozhodneme. Ovšem pokud to s experimentováním nebo se sdílením svých soukromých záležitostí přeženeme, může to být nebezpečné. Není divu, že titul profesora Floridiho zahrnuje „etiku informací“. Ve světě, do něhož vstupujeme, kde je všechno přístupné všem, je třeba přehodnotit definice, co je dobré a co špatné. Když autority ztrácejí moc, roste důraz na vlastní odpovědnost. Když vám nikdo neříká, co máte a nemáte dělat, je mnohem těžší přijít na to, jak a proč vlastně žijeme své životy.

Zlomové změny ve společnosti přinášejí nové příležitosti i problémy, jak vidíme na seznamu Freyových popisů nových pracovních míst. Zároveň je zřejmé, že stejně jako tomu bylo v případě předchozí revoluce, nové pracovní příležitosti těžko osloví lidi, kteří dnes pracují v postupně mizící střední vrstvě starého systému. Nová zaměstnání čekají na nové lidi. Jsou určena mladým, kteří – doufejme – budou mít nové schopnosti, jež budou zapotřebí. Na dosavadní pracovní sílu většinou zbudou pracovní místa starého typu v oblastech, kde technologie sice mohou pomáhat, ale nedokážou práci komplexně převzít. Jde o činnosti, které buď vyžadují mimořádnou kreativitu, nebo kde je nutné poskytování osobní péče a pozornosti, tedy o zajišťování zdravotní a sociální péče a péče o seniory, ale také o umělecké profese a služby v oblasti turismu a zábavy.

Nadále budou k dispozici zaměstnání v oblasti architektury, managementu a vzdělávání, v  reklamě a marketingu, ve službách typu výuka jógy nebo meditace, vedení výtvarných kurzů nebo návrhářství. Dál budou existovat obchody, realitní a cestovní kanceláře i další prodejny nejrůznějších služeb a produktů, jak si internetoví prodejci postupně budou uvědomovat, že lidé kromě webu chtějí navštěvovat i fyzické místo. Finální nákup možná nakonec bude probíhat na webu, ale lidé si před konečným rozhodnutím chtějí oblečení vyzkoušet, prohlédnout si, jak vypadá myčka nádobí ve skutečnosti nebo se osobně setkat se zástupcem cestovní kanceláře. Také se dál budou vyrábět auta, bude se těžit ropa, budou se pěstovat a sklízet zemědělské plodiny a budou se vyvíjet, balit a prodávat léky. Ovšem všechna pracovní místa budou klást větší důraz na informační složku daných činností. Lidé budou potřebovat dovednosti nejen technické, ale také manažerské. Většinu rutinních a fyzicky náročných úkonů obstarají počítače a roboty. Od zaměstnanců se bude vyžadovat, aby používali hlavu a prsty, nikoli svaly.

Řada lidí se nejvíc děsí představy, že infosféra bude řadu voleb a rozhodnutí činit za nás, aniž bychom měli šanci to ovlivnit a mnohdy aniž bychom o tom věděli – že se počítač stane našim pánem, místo aby nám sloužil. Jakmile se rozběhnou kvantové výpočetní systémy, převezmou spoustu úkonů, které dosud dělali lidé. Kvantové počítače dokážou z ohromného množství dat neskutečně rychle vyčíst nejrychlejší, nejkratší a nejlevnější způsoby, jak analyzovat, co se děje v našem těle, mohou v reálném čase řídit dopravní a distribuční systémy nebo navádět auta, aby se řídila sama. Bude přibývat sfér života, které budou neviditelně řízeny pomocí algoritmů a matematických vzorců, o nichž my nebudeme mít tušení. Vědí o nás víc, než o sobě víme my sami. Rozhodují o tom, co budeme jíst, dokonce nám vybírají vhodné životní partnery.

Ale může to být ještě daleko hrozivější. Podzemní kabely s optickými vlákny dokážou zachytit sebemenší pohyb na vzdálenost tří metrů. Aniž bychom to tušili, kamery a optické kabely nás mohou sledovat, kamkoli se hneme. Mobilní telefony jsou v podstatě vysoce výkonné počítače, které nosíme v kapse, a zaznamenávají vše, co řekneme nebo napíšeme, komu co posíláme a co odkud dostáváme. Znamená to, že jsme za nové svobody, které nám přinesly nové technologie, zaplatili ztrátou kontroly nad velkou částí svých životů ? Je vůbec možné udržet něco v tajnosti ? Nežijeme už dnes ve společnosti řízené algoritmy ?

Některých svobod se vzdáváme dobrovolně. Spokojeně žijeme ve světě inkasních plateb, kdy z našich účtů odcházejí peníze, aniž bychom si toho všímali. Nadšeni novými možnostmi si stahujeme aplikace, které za nás zaparkují auto nebo nám najdou ztracené klíče. Ostatně k odemykání dveří svého domu už klíče nepotřebujete. Můžete odemknout přes mobil, aniž byste kvůli tomu museli vytahovat klíč z kapsy. Všechny tyto vychytávky jsou úžasné, ale jen do chvíle, než se váš mobil dostane do ruky někomu nepovolanému.

Sociální média nás v mnohém obohatila. Ale všechno má své stinné stránky. Sociální média vytvářejí fenomén, jemuž se říká nespokojený narcismus. Všichni se snažíme dosáhnout jakési nepostižitelné dokonalosti, trochu jako bychom na sobě najednou nosili veškeré své oblečení. Sociální média neznají žádnou úctu a nemají smysl pro odpovědnost, ani se nezamýšlejí nad důsledky, jaké mohou mít na svět kolem sebe. Pokud si nedáme pozor, může svět umožňující okamžitou a simultánní komunikaci pomocí textových zpráv i videozpráv, v němž jsou informace k dispozici bezprostředně, ale bez jakékoli analýzy, vyústit do situace, kdy v něm převládne povrchnost a sebestřednost. Může se z něj stát svět „tvítování“, kde už nikdo nemá dostatek času ani pozornosti, aby dokázal vnímat víc než jeden odstavec.

Opatrnost je zapotřebí také při sledování další odvrácené strany infosféry. Sítě umožňují sdružování, za účely legálními i nelegálními. Před pár lety se začaly objevovat nové pojmy: kyberšikana, sexting, trolling. Jde nové pojmy signalizující nové hrozby. Je namístě se obávat, že veškeré snahy provinilce postihovat a podobným jevům bránit vyjdou naprázdno. Zlo bude vždy o krok napřed. Nakonec bude na každém z nás, aby se dokázal ochránit – jako ostatně vždy. Je zde ale záludnější hrozba, jíž se nevěnuje tolik pozornosti. Kontrolu nad internetovým obsahem postupně přebírá několik velkých korporací. Zatímco dříve existovaly tisíce různých firem, které vytvářely obsah přenášený na internetu, v současné době se zdá, že třeba ve Spojených státech více než polovinu veškerého internetového provozu ovládá pouhých 30 společností, přičemž jejich počet se stále snižuje. Zase jednou jsme svědky toho, jak sloni rozšlapávají blechy. Samozřejmě nám to nijak nebrání, abychom využívali internetu ke svým účelům, ale možná zjistíme, že nás stále více svádí nepřetržitý proud zábavy, který na nás chrlí těch 30 společností. Místo toho, aby byl internet zdrojem inovací, v což jsme doufali, může se stát, že nás dovede ke zpohodlnění a postupné ztrátě kreativity. Prostě se stačí jen příjemně usadit do křesla a nechat se bavit vším, co nám Netflix, YouTube, Google, Facebook, Twiter a jejich následovníci budou nabízet. Internet z nás udělá pecky, které si hoví na gauči, místo abychom se díky jeho možnostem pustili do podnikání.

Tato nová moderní virtuální provázanost znamená, že naší kanceláří nejen v době covidové se vlastně stává náš laptop, který nezbytně nemusí každému říkat, kde se právě nachází. Na jedné straně je to pohodlné, na druhé straně vzniká problém: svou kancelář vlastně nikdy neopouštím. Pokud nejsem dostatečně disciplinovaný, abych veškeré elektronické hračky dokázal vypnout, jsem jimi stále více zotročován než osvobozován. Opiem lidstva už není náboženství, jak kdysi říkával Karel Marx, je jím chytrý telefon. Mnozí nedokáží v klidu sedět, aniž by přitom nezírali na tu maličkou obrazovku, co drží v ruce, a neustále byli jejím prostřednictvím v kontaktu se všemi známými i neznámými, přičemž automaticky používají tlačítko „odpovědět všem“ a jen zřídkakdy tlačítko „smazat“. Tato kancelář, která je stále při ruce, vede lidi k tomu, že komunikují až příliš, což je znepokojující, protože jim zbývá jen minimum prostoru na úvahy a reflexe. Počítače, smartphony a internet navíc mění způsob fungování lidského mozku a paměti a na pokročilých technologiích se stáváme závislými. S příchodem internetu jsme také získali přístup k obrovskému množství informací, které se stále exponenciálně zvyšuje. Internet jsme začali používat coby externí a rozšiřující paměť. Právě zde se ukazuje stejný princip transaktivní paměti. Nepamatujeme si konkrétní informaci přesně či vůbec, ale víme, kde ji najdeme. Vyhledávače ve své moderní formě nahradily i nutnost vědět kde informaci najít. Stačí jen správně formulovat dotaz vyhledávači a nemusíme se ani starat, kde na internetu je daná informace uložena.

Možná se některé věci vrátí. Motorola vyvinula nový minimalistický telefon, který je určen k telefonování a posílání textových zpráv a nic moc jiného neumí. Organizace zavádějí „dny bez e-mailů“. Brzy se možná dočkáme rostoucí propagace míst, kde nefunguje žádná elektronika, namísto současného nevyhnutelného „wifi připojení zdarma“. Místo, abychom si v rámci jedné místnosti posílali textovky nebo maily, možná spolu opět začneme mluvit.

Úvahu zpracoval:

Ing. Jaromír Řezáč, předseda Manažerského seniorského klubu ČMA