Umím si plnit i malé cíle a sny

Do Českého porcelánu v Dubí jsem tentokrát odjížděla s blokem detailně připravených otázek, aby odpovědi generálního ředitele a předsedy představenstva Ing. Vladimíra Feixe byly posléze těmi, jež budou přesně charakterizovat osobitost muže, jehož odkaz a poselství manažerského umění v jednom dějiny těžko napodobí. Vladimír Feix totiž letos v červnu oslavil neuvěřitelných 86 let a ve stále svěží kondici řídí firmu, která proslavila český porcelán na celé zeměkouli. Záhy jsem zjistila, že v přítomnosti tohoto kapitána průmyslu je lepší naslouchat než se ptát.

Když v dubnu na Hradě přebíral ocenění Čes­ké manažerské asociace Manažer čtvrtstoletí v rámci 25. výročí trvání prestižní soutěže MANAŽER ROKU, a na pódiu ve Španělském sále přistoupil k mikrofonu, rozhodl se náhle raději ke všem 300 kolegům podnikatelům a manažerům promluvit bez techniky. Je zvyklý velet, ukřičel to. Dlouho jsme mu tleskali. Nač všichni od té chvíle rádi vzpomínáme? Třeba na jeho větu: „Když jsem se ptal prvorozeného syna, co udělá, že totiž nastala doba, aby role ředitele přešla na rodinného pokračovatele, odpověděl mi: „Tati, ale já jdu přece příští rok do důchodu!“ Generační cynizmus, nebo pravda, která si žádá komentáře? Úsměvná historka, za níž stojí tolik práce a nejrozmanitějších aktivit pro „porcelánový business“, jaké si jen málokdo dokáže představit.

Má smysl mluvit o úspěchu?

Ano, ale s pokorou. Za náš úspěch v dnešní době považuji třeba to, že se již 12 let samofinancujeme. Tedy neriskujeme, že bychom se dostali do situace, že by nebylo na splácení úvěru, pokud bychom si ho vzali. Řekl bych, že je to skoro těžší než shánět zakázky.

Co se vám v životě povedlo?

Má to několik pohledů. Když jsem jako učeň-modelář první den 1. září 1947 nastoupil do provozu, byl jsem přidělen do odborné péče Němci panu Alfredu Stelmacherovi. Já, který byl protiněmecky vychován, neboť můj otec byl sudetský rodák s neblahými zkušenostmi. V době Protektorátu jsme bydleli ve vesnici Horka poblíž Ležáků a já, jako desetiletý kluk, jsem sledoval průjezdy autobusů s dětmi z vypálených Ležáků.
Pan Stelmacher, co by odborník, nepodléhal odsunu a jako, do konce války, majitel porcelánky Amphora v Teplicích byl pro mne tím nejlepším odborným učitelem. Ve snaze mne plně zasvětit do tajů výroby porcelánu jsem ho plně nejen respektoval, ale i pokládal si otázku „Je Němec jako Němec?“ A uvědomoval jsem si, že není člověk jako člověk.
V té době nebylo možno nastoupit do průmyslovky bez roční předběžné praxe. Prošel jsem přijímací zkoušky a byl přijat. Po návratu jsem měl pohovor u národního správce pana Josefa Šimka, který byl v porcelánce šéfem výroby do německého záboru území. Je zajímavé, že ho zbavili funkce v porcelánce Dubí, ale on nastoupil do porcelánky v Míšni, kde působil do konce války, a to šlo.
Ten mne jako druhý člověk v mojí kariéře zasvětil do výrobních receptur, způsobů pálení, technologií. Měl jsem tedy zkušenosti z provozu, s výrobou i řízením porcelánky. To byla deviza, velké know-how, které jsem mohl využívat. Prostě něco jsem uměl. Ne každý měl takové štěstí. Co jsem si mohl přát více? Poznal jsem mnohé v oboru, který jsem si zamiloval a pro který žiji už mnoho desetiletí. Nejsem typ, co vystuduje vysokou školu a chce být hned ředitel. Posloupné zkušenosti s tím, jak se co dělá, to byla moje pravá škola života. Poznal jsem rub i líc fabriky. To není málo.

Vzpomínky na profesní začátky ve vašem případě nejsou jen rekapitulací, ale náznakem, jak se vyvíjela vaše manažerská cesta. Určitě tak trochu cesta za štěstím.

Jen se snažím vysvětlit, že mi osud přál, protože mi postupně nabídl příležitosti, jejichž prostřednictvím jsem mnohému porozuměl, mnohému se naučil. Když jsem se tenkrát po dvou letech nižší průmyslovky vrátil do Dubí, začal jsem řídit velkou dílnu, měl jsem na starost mnoho lidí. Byli to Češi i Slováci, ale i Němci, ti, kteří nemuseli odejít z Čech. Věděl jsem, že spolu musíme navzájem vycházet. Oni si vážili toho, že nebyli odsunuti a že mají slušné zaměstnání, já zase toho, že jsem se na ně mohl spolehnout, byli pečliví, dodržovali pracovní dobu. Já byl garantem toho, že splníme plán.

Mezi odborníky jste považován za člověka s nápady, za kreativce, který se rád pouští do nových věcí. Je to tak?

Moje první místo bylo v sádrovně, kde jsem se učil, jak jsem již říkal, modelářem. Poznal jsem řemeslo, na tom jsem mohl stavět. No a nápady? Sám jsem navrhl spousty hrnků, které dodnes vyrábíme, včetně těch tak trochu extravagantních litrových na čaj s cibulákovým vzorem. Založil jsem hrnková sympozia, která se u nás v Dubí odehrávají každý rok, střídavě malířské a hrnkové, kdy se sem sjedou umělci z celého světa a navrhují nové tvary a dekory hrnků. Nejzdařilejší pak zavádíme do výroby. Je to jen zlomek z toho, kde všude jsem zanechal stopy. Moje životní počiny by vydaly na knihu.

Ostatně právě k hrnečkům jste si vytvořil velmi vřelý vztah.

Hrnek je předmět každodenní spotřeby, dalo by se říci, ale je to také cosi, co vás celý den provází. Ráno si do něj uvaříte čaj, odpoledne kávu. Začínáte s ním den, často i končíte. Je to váš společník, který sdílí vaše nálady, starosti, smutky i radosti. Hrneček je spojen s maminkou, tou, která vás ráno budí k snídani nebo vám při chřipce do něj nalije lipový čaj s medem. Hrnek v nekonečném množství tvarů i dekorů je kouzelná nepostradatelnost a má svou nevyčíslitelnou citovou hodnotu. Může to být přitom ten nej