Rozhovor s Martinem Hausenblasem

Česká manažerská asociace má nového skvělého ambasadora. Je jím Martin Hausenblas (vlevo při přebírání pověření od výkonného ředitele asociace Ivo Gajdoše), podnikatel, spoluzakladatel firmy ADLER Czech a autor projektu Liftago, ústecký patriot se zkušenostmi v lokální politice, filantrop a vizionář.

.

Martin Hausenblas:

Budoucnost Česka je v autonomních autech a vysokorychlostních tratích

Nabídku stát se ambasadorem České manažerské asociace, tedy jednou z jejích osobností, které ji reprezentují navenek, přijal Martin Hausenblas s potěšením a úctou. „Je to pro mne čest,“ uvedl při přebírání pověřovací listiny v listopadu 2018. Přitom životní příběh Martina Hausenblase je strhující let vzhůru úspěšného podnikatele, spoluzakladatele společnosti ADLER Czech, autora projektu Liftago. A také ústeckého patriota se zkušenostmi v lokální politice, filantropa a vizionáře, podle něhož právě severočeská metropole má šanci se stát centrem výzkumu a vývoje v čistých technologiích a autonomních systémech řízení vozidel. Jak sám říká: „Vize bez činu je sen a čin bez vize je katastrofa“. S poukazem na politiky dodává: „Bohužel zažíváme druhý jev. Nemáme jasno, kam jdeme a musíme se tam nějak dobrat“. Martin Hausenblas jasno má. Už jen pohled na startupové centrum Node5 v Ústí nad Labem, na sál s desítkami univerzitních studentů a coworkingovými kancelářemi, do nichž investoval prostředky a energii, naznačují, kam se chce ubírat. Do moderní budoucnosti.

Co si slibujete od startupového centra…

Postupně budujeme něco jako coworkingové centrum, a tedy prostředí pro rozvoj podnikání a inovací. Každé úterý zde mentoruji startupisty, dělám to jako službu vlasti. Jezdí sem lidé z celé republiky. Každý má půl hodiny času. Centrum využívá například EDHANCE.cz, která se zabývá inovacemi v oblasti vzdělávání. Je to zajímavý projekt s velkým mediálním dosahem. Dalším projekt je se společností Valeo, ústeckou univerzitou UJEP a Anotačním centrem pro data z autonomních senzorů z aut, takže jde o výzkum a vývoj v oblasti autonomních aut. To je myšlenka, která mě nenechává spát a která se možná stává něčím, co zde pevně zakoření. Do rukou se mi už dostal draft studie proveditelnosti KPMG pro testování aut v Ústí nad Labem.

Můžete váš záměr přiblížit?

Jsme jediné město v Česku, které má připravené zóny pro testování autonomních aut. Jednáme o získání dalších prostředků, abychom je mohli vytvořit. V Ústí nad Labem tak budou jezdit autonomní auta v běžném městském provozu. V projektu se ještě počítá s pěti kilometry dálničního úseku, ale já chci víc. Chci dálniční úsek mezi Ústím a Drážďany, protože Drážďany jsou další centrum výzkumu a vývoje autonomních aut. Pokud budeme mít mezi sebou testovací úsek dálnice a navíc přeshraniční, budou se na ní moci testovat i roamingy sítí páté generace a další technologie.

Vaší vizí je vytvořit v ČR testovací polygon pro autonomní vozidla. V čem vidíte jejich přínos a proč je to tak důležité?

Existuje ministerský návrh vytvořit jeden centrální polygon, který bude placený státem. Jen se o něm mluví už tři roky a nic. Více času už nemáme. Navrhuji jiné řešení. Řeknu to takhle, když jdete na houby, najdete jednu a okolo jsou další, protože vyrůstají z podhoubí. Přesně tohle potřebujeme udělat v Česku. Potřebujeme motivovat soukromé společnosti, aby postavily polygony, které by vytvářely synergie. Část kapacity polygonů by tyto společnosti nabídly na trhu dalším zájemcům. Výsledek je ten, že vlastník polygonu využije veškeré svoje interní know-how. Rizika se pak snižují každým dalším přistupujícím. A pro jiné firmy bude levnější pronajmout si polygon než si stavět vlastní. Může si vybrat například podle typu tratí, velikosti. Můžeme pak být svědky lavinového efektu. Představte si Českou republiku, která má 20, 30 testovacích polygonů. Každý je operovaný soukromou firmou, která má podmínky dotace, že se musí otevřít, a výsledek je ten, že se celý výzkum a vývoj z Evropy přesune k nám, protože už není jiná možnost.

Ale k  testování autonomních aut v běžném provozu potřebujeme novou legislativu.

To je klíčová věc. Před námi jsou Němci a Francouzi. Pokud bychom ji přijali, budeme třetí v Evropě. Další částí strategie je brandovat Českou republiku jako světové centrum výzkumu a vývoje. To jde nejlépe vyhlášením ceny pro nejlepší technologii. Například ve spolupráci s úžasnou konferencí Future Port, která se zabývá moderními technologiemi. Proč v rámci programu nepřipravit závody autonomních aut. Ať všichni z celého světa přivezou, co mají. Jednou za rok budeme mít pozornost všech celosvětových médií zaměřenou na autonomní auta. Mimochodem, v Ústí chceme mít první autonomní autobus v Česku. Ať jezdí po městě, aby ho lidé zažili.

Takové testovací polygony se neobejdou bez silného výzkumu.

Česká republika potřebuje vývojový klastr. To znamená, že by každá z firem vysunula svojí malou část do jednoho prostoru, znalosti by se přenesly na jediné místo. V Ústí jsou připravené i domy pro malé či startupové firmy, aby mohly rychle začít vyvíjet. Bude to znamenat, že sem vystrčí tykadla všechny automobilky a začne se dělat pořádný výzkum.

Zmínil jste spolupráci s ústeckou Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně…

V centru města je chemička, nedávno investovali, ale všechno je to o chloru, což je špatně. Kdyby se podařila, že ta část chemičky, která přiléhá k centru města, která mimochodem bude 100 metrů od vysokorychlostního terminálu, se stala technologickým parkem a rozšířenou součástí kampusu univerzity, to by bylo ono. Univerzita začíná mít dobré jméno, a to je budoucnost.

Rozhodl jsem se s mojí firmou Adler pomoci ve vybudování doktorského studia informačních systémů. Zaplatíme a rozjedeme s nimi projekt. Přizvali jsme k tomu profesora Maříka, aby nám s tím pomohl. A vše mi krásně zapadá do technologického parku, do srdce výzkumu autonomních aut, kde bude spousta dat. Klíčová je podpora města, kterou máme přislíbenou .

Je tu ale jedna neblahá věc, infrastruktura a její stav.

Prosperita naší země vyroste na infrastruktuře. Rozhodování firem, kam zasídlit, kde investovat, je primárně dána právě infrastrukturou. Naše země nemá větší prioritu, než infrastrukturu a vysokorychlostní tratě. Kdo říká něco jiného, akorát naší zemi škodí. Jsou tu ale firmy, které naproti tomu mají zájem o lokální tratě. Když budou vysokorychlostní tratě, tak se do nich sníží investice a tím končí jejich byznys. A než, aby jim skončil byznys, tak to raději celé blokují.

V čem vidíte konkrétní přínos vysokorychlostních tratí? Často zmiňujete napojení na pražské letiště Václava Havla.

Naprosto zásadní je, aby vysokorychlostní trať vedla přes toto letiště. Argumenty jsou jednoduché. LVH se rychle rozvíjí, pokud chceme jeho rozvoj ještě urychlit tak, aby se z něj stal globální letecký přístav, bude klíčové, za jak dlouho se z něj lidé dostanou do centra Prahy a do dalších krajských měst. Je opravdu rozdíl, zda pojedete z centra Prahy na letiště za 8 nebo 40 minut. Pokud dáte Plzni, Ústí nebo Pardubicím spolu s Hradcem, Brnu, či Jihlavě dosah do Prahy a na LVH za dvacet až 60 minut, rozlije se prosperita Prahy na celé toto široké území. Velká spádová oblast letiště se projeví v zájmu aerolinek otevřít přímá globální spojení, a to se projeví ve zkrácení letů s ohledem na odpadnutí přestupů. V tu chvíli budeme plně čerpat výhod takové infrastruktury a naše země začně přitahovat globální hráče k zasídlení u nás. Jakmile budeme mít vysokorychlostní tratě a lidé se dostanou do hodiny do práce z Ústí, Plzně, začnou za prací cestovat. Tím pádem se sníží tlak na růst cen nemovitostí v Praze. Lidé vydělají peníze v Praze a utratí je třeba v Ústí. Podpoří se lokální ekonomika a vyrovnají se rozdíly mezi Prahou a regiony. Takže důsledky koridoru na letiště jsou dokonalé napojení Prahy i regionů na celý svět, expanze letiště. V neposlední řadě je to odklon od cestování autem, jelikož rychlosti vlaku se nedá autem konkurovat. Uhlíková stopa bude tak až devět krát nižší.

Právě probíhají nominace do soutěže MANAŽER ROKU, jejímž vyhlašovatelem je Česká manažerská asociace. Jedna z prestižních cen bude udělena za udržitelný rozvoj…

Před dvěma lety jsme si nechali udělat výzkum, co si firmy myslí o udržitelném rozvoji. Problém je, že lidé si pod tímto pojmem neumí nic představit. Cirkulární ekonomika je tomu daleko blíž. V přírodě, co je odpadem, se stává produktem pro někoho dalšího. My lidé zatím produkujeme odpad, který je nepoužitelný. Zásadní jsou principy, na kterých příroda stojí. Důležité je, že příroda funguje na světlo, vše je poháněno sluníčkem. Každý organismus také přizpůsobuje funkci požadované funkci. Příroda podporuje kolaboraci, symbiozu, spolupráci, sdílí zdroje, recykluje vše rozhoduje v místě rozhodnutí. Tyto přírodní principy se musí aplikovat do lidského chování a potom se stane lidské chování udržitelné. Když se podíváte na přírodní národy tak fungují na sluníčko a recyklují všechno. Takže my potřebujeme, aby civilizovaná složka lidské rasy pochopila, že jak se nyní chová, tak už se chovat nemůže, jinak zničí celou svou podstatu.

Co musíme udělat, abychom měli šanci?

První nutná podmínka k jevu, který nazýváme selfassembly a selforganizing, je společná vize, což je u živých organismů “přežít”. Druhá je dokonalé informační propojení. Pokud jsou splněny obě podmínky, inklinuje organismus k dynamickému rovnovážnému stavu takzvané homeostáze. To je způsob, jak se dají udržitelně řídit celé civilizace. Já mojí firmě poskytuji silnou vizi, hodnotový systém a zbytek je selfmanagement.

Mám za sebou jeden úžasný workshop ze Spojených států. Lektor si pozval skupinu lidí na pódium a řekl jim: Zazpívejte každý něco. Každý začal zpívat něco jiného. Tak jak se překřikujete, to je systém, který nemá pravidla. Pak řekl, ať zazpívají A. Po chvíli se sladili a zazpívali to, co si mysleli, že je tón A. Bylo to monotónní a fádní, dlouho by je to nebavilo. Tak se chovají systémy, které mají pravidel příliš. Finálně vyzval tyto lidi, kteří se před tím nikdy neviděli, aby zazpívali něco hezkého (společná vize), lidé se chvíli radili (dokonalé informační propojení) a rozhodli se, že zazpívají Ave Maria. Znělo jim to výborně zpívali dvojhlasně…Tomuhle se říká selforganising a selfassembly, takto funguje příroda a systémy, které jsou designovány s respektem k přírodním principům. Ty automaticky inklinují k udržitelnosti. Ostatní inklinují ke kolapsu.

.

Děkujeme za rozhovor – Ivo Gajdoš a Milan Mostýn