Základem úspěšných firem je kvalitní technologie

ROZHOVOR
Jan Mühlfeit
Chairman Europe
Microsoft Corporation

jan_muhlfeit_2Co je podle vás cestou k tomu být úspěšný? Pracovitost, štěstí, vzdělávání se, náhoda, nebo kombinace všech uvedených bodů nebo něco úplně jiného?

Je velký rozdíl mezi manažerem a lídrem. A jen ti nejlepší manažeři se dovedou stát také lídry. Manažer je schopen poznat silné stránky lidí a dobře je využívat. Lídr jde o jeden level víc – je schopen postavit tým tak, že jeho členové vytvoří skvělou synergii, v níž silná stránka jednoho doplňuje slabou stránku druhého a naopak. Tento tým pak postaví na platformu společného jmenovatele a snaží se s ním o neustálé zlepšování – někdo tomu říká vize, někdo betterland. Je v tom jistá analogie mezi sportem a byznysem, znám to ze své dřívější kariéry v profesionálním tenisu. Manažer je schopen lidi motivovat. Leader – neboli leadership – je o inspiraci, což je pojem vycházející z latinského pojmu „in spirit“, v duši. Pravý lídr se tedy dokáže jistým způsobem dostat do duše a do srdce lidí, což manažer ne vždy umí. Dle mne je vždy dobré posouvat se od manažera k lídrovi. Myslím, že dobrých manažerů je poměrně dost, ale lídrů, kteří jsou schopni vést lidi dopředu, už tolik není. Ještě více to bohužel platí i v politice.

To je jeden pohled, nabízí se ale i jiný, podle nějž musíte najít jakousi rovnováhu mezi úspěchem a štěstím. Znám spoustu úspěšných lidí, ze všech oblastí lidského života, kteří ale nejsou vůbec šťastní. Rovnováha je vždy potřebná. Adam Smith napsal před více než 230 lety knihu Bohatství národů, v níž vyjádřil myšlenku, že zisk a péče o okolí mohou jít ruku v ruce. Vysvětlil to na příkladu řezníka, který má zisk z prodeje masa, ale současně nakrmí také ostatní, čímž jim de facto pomáhá. Zároveň si ale myslím, že kapitalismus uhnul více k profitu a málo dbá o péči – zmínil bych termín Profit & Care – a právě o to „Care“ se málo dbá. Je to však velmi důležité, interně i externě. Proto musím říci, že i když jsem svého času byl jedním z nejúspěšnějších manažerů Microsoftu v Evropě, činí mi mnohem více potěšení to, co dělám nyní. Sice se stále věnuji věcem kolem prodeje a marketingu, ale částečně jsou velmi dlouhodobého charakteru. Týkají se vlivu technologií na vzdělávání, malé a střední podnikání – v té souvislosti zmiňuji i svoje školení předsedů výrobních družstev. A tyto věci mě více uspokojují.

Manažer má zpravidla firmu, kterou vede. Co byste doporučil novým českým firmám, když se chtějí prosadit na trhu?

Jde o výhled do budoucna – buď bude firma globální, nebo v budoucnu nebude vůbec. Představy o konstantně úspěšných českých, nebo dokonce panevropských firmách, jsou s vizí do daleké budoucnosti neslučitelné. V době totálního informačního propojení má šanci pouze globální firma. Nedávno vyšel zajímavý článek ve Wall Street Journal, v němž mne zaujalo tvrzení, že cokoliv budete dělat – cestovku, automobilku, potraviny – budete de facto softwarová firma. Je jasné, že jde o různé produkty, ale systém je vždy postaven na software. Je tedy potřeba přemýšlet globálně a zrealizovat zajímavý nápad.

Dále je důležité, že toto století je obdobím, kdy si mladá generace bude na trhu práce poprvé konkurovat globálně. Věci se budou nadále vyrábět tam, kde budou nejnižší náklady, i když bude zajímavé sledovat, co se stane díky břidlicovému plynu. Amerika ho má spoustu, což povede k výrazně nižším energetickým nákladům, díky čemuž se možná budou výrobní kapacity vracet z Asie do Ameriky. Ukazuje se, že současný úspěšný ekonomický model ať již malé firmy, velké firmy, nebo celé země, je reindustrializace – viz v Německu tzv. Hartzovy reformy. To je podmínka nutná, nikoliv však jediná. Vezmete vaše tradiční silné stránky – třeba, že dovedete péct skvělé pečivo nebo vyrábět high tech auta – přidáte k nim vyspělou technologii a vaše přidaná hodnota bude stoupat. Němcům se daří proto, že jejich výrobky jsou spolehlivé, ale také relativně drahé. Ve výrobě mají jejich firmy optimální produktivitu díky technologiím, vyššími cenami si udrželi slušné mzdy. Jako příklad uvedu nový Mercedes. Je v něm 16 samostatných funkčních počítačů a 60 procent nákladů na auto představuje software. Došlo tím k posunu požadavků na schopnosti pracovníků. Designér i pracovník servisu se musí vzdělávat či rekvalifikovat, ani jeden se už nevyhne práci s počítačem.

Z toho všeho vyplývá, že je potřeba vsadit na silné stránky a aplikovat na ně nové trendy. Rozhodně to však nebude pro české firmy jednoduché, protože Asie vstupuje na scénu zcela fundamentálním způsobem. Nejen v průmyslu, ale i v přidružených oblastech, jako je třeba školství. V té souvislosti bych rád zmínil, že koncem roku 2013 zveřejnila společnost OECD (The Organisation for Economic Cooperation and Development) nové žebříčky PISA (The Programme for International Student Assessment), které představují hodnocení patnáctiletých studentů ve čtení psaní a matematice. První čtyři místa patří asijským zemím, páté je Finsko a naše země je někde v průměru. Rating České republiky se trochu zlepšil, ale ne o moc. Když se chcete porovnat s nejlepšími, musíte jít nahoru. I zlepšení v této oblasti patří dle mého názoru mezi klíčové faktory rozhodující o úspěchu.

Dá se tedy říci, že firma s malými finančními prostředky nemůže být nikdy opravdu dobrá, protože nemá dostatek peněz na nákup technologie?

To jistě ne. Odpovědí je především cloud computing. Odebíráte technologii a za ni hradíte splátky – stejně jako třeba za elektřinu, kdy například z CAPEX (Capital Expenditure) směřujete k OPEX (Operating Expense). Můžete mít řešení, které roste s vámi. V minulosti u klasických technologií platilo, co jste řekla – že musí být investován značný prvotní kapitál. Dnes se ale technologie platí jako provozní náklad. To myslím hodně zamíchá kartami, protože malé a střední firmy mají obrovskou šanci se pomocí těchto řešení uplatnit.

Jaká je podle vás mezi lidmi zakládajícími firmy informovanost o těchto možnostech? Zajisté by v tom měl sehrávat důležitou roli i stát, v kontextu podpory podnikání…

Důležitým faktorem v této problematice je celoživotní vzdělávání. O něm se stále hovoří, ale nikdo ho v podstatě nedělá. Když se zeptám předsedy vlády, kdo to má na starosti, odkáže mne na někoho a ten zas na někoho jiného. Celoživotní vzdělávání je nyní v podstatě o třech ministerstvech – ministerstvu školství, ministerstvu průmyslu a obchodu a ministerstvu práce a sociálních věcí. Informovanost tak není a nemůže být dobrá. Proč, když jsme tak úzce navázáni na rostoucí německou ekonomiku, se ta česká propadá? Stát myslím investoval dost peněz, ale ne do dovedností lidí, což musí začínat už na školách a pak také pokračovat dál. Lidé nevyužívají technologie v denním životě tak, jak by mohli. Pak tedy řada z nich nemůže vědět ani to, jak je využít při podnikání. Toto zvládlo dobře například Dánsko – když tam přijde člověk o práci, vyplatí mu 60 procent platu, ale zaměstnanec se musí do šesti měsíců rekvalifikovat.

Ráda bych navázala na listopadovou konferenci ČMA o hledání výjimečnosti, kterou jste moderoval. Co si myslíte o stávajícím systému výuky ve školách včetně výchovy v rodinách, kdy je u dětí vyjádření jejich názorů odporujících profesorům v podstatě považováno za nepřijatelné? Jsou tedy vychovávány k pasivitě, k následování předložených názorů bez přemýšlení o jejich správnosti. Dá se vůbec z hlediska výjimečnosti každého dítěte tento jev řešit?

Historickým základem českého školství, položeným v době Marie Terezie, je drill, tedy „armádní přístup“ v kombinaci s anglosaským stylem „továrny“. Trochu přeháním, ale ne příliš. V továrně je vše unifikované, což je v rozporu s unikátností každého žáka. Někdo je spíše logik, učící se nejlépe z textu a čísel… Kreativnější dítě chápe více z příběhů, obrázků atd. V budoucnu technologie umožní k dětem přistupovat individuálně, mělo by to však být umožněno rovněž učiteli. Funkčnost individuální výuky je znát například ve Finsku, které je ve vzdělání na špici, i když tamní děti tráví ve škole o 25 procent méně času. Studium musí děti zaujmout, aby se – jak jste řekla – mohly a chtěly vyjádřit. Jakmile je jim to umožněno, jsou kreativnější a lépe připraveny na práci, na konkurenci. Nicméně společnost příliš neusiluje o to, aby lidé říkali, co je špatně. Vždy se to někomu nehodí. To má samozřejmě zcela zřetelné dopady. Česká ekonomika je čtvrtá nejotevřenější na světě, ale když si to vezmete jako českou společnost, mluvíme spíše o „české kotlině“. Lidé se nezajímají o dění v zahraničí. Když například přednáším o globalizaci, posluchači se smějí, že to takhle nebude. Nevidí ale, že už tomu tak je. V této oblasti je potřeba hodně práce a věřme, že se to v budoucnu zlepší.

Jenže co s tím? Zpravidla tato „výchova“ lidi provází i do zaměstnání, kdy zaměstnanci jsou více uzpůsobeni k tomu pouze poslouchat nadřízené a nepřicházet s vlastními nápady. Často i plní nesmyslné úkoly, jen proto, že je dělal delší dobu někdo před nimi. Mnohdy hraje roli i obava o místo. Je to ryze české specifikum, nebo vidíte podobnou situaci i v jiných zemích?

Náprava spočívá v osvíceném vládnutí. Může být demokratický či nedemokratický vládce. Proč padla Římská říše, krachují velké firmy, nezadaří se sportovcům…? Často je to tehdy, když odpovědní přestanou vnímat zpětnou vazbu. Osvícený vládce svým nasloucháním umožní a podpoří vyjádření lidí. Ať už jde o vládce školní třídy, státu, či firmy. Já se snažím mít vždy v týmu alespoň jednoho „nevěřícího Tomáše“, který se mnou kontinuálně nesouhlasí. Často ho k tomu schválně nasměruji, samozřejmě musí také říct, proč nesouhlasí. Studenti se mě ptají, proč mezi ně často a rád chodím, co z toho mám. Vždy odpovídám, že pro mě jsou důležité jejich otázky, mechanismy přemýšlení a reakcí, kvalita otázek. Obsah přednášky je proto v podstatě irelevantní. Mnohdy mne donutí přemýšlet o věcech jinak a zamyslet se nad otázkami, které jsem nikdy předtím neřešil. To je to důležité v rámci inovace myšlení. Právě to může změnit společnost, ale jedná se o dlouhodobý proces. Absence dlouhodobého přístupu je dobře vidět třeba na průběhu nedávných voleb. Jsme malá země a přitom nejsme schopni se dohodnout. Po každých volbách přijde nová parta, vymění se všichni až na úroveň ředitelů odborů. Pokud vezmu model z Finska, existuje tam také kampaň, ale v podstatě je daná nějaká linie, která zůstává zachována bez výraznějších změn, jde se po stejné cestě. U nás to tak není.

Když jste již zmínil Finsko, nedávno proběhly v médiích zprávy o převzetí značky Nokia. Můžete to upřesnit?

Ano, koupili jsme mobilní část Nokie. Budeme vyrábět nadále všechny typy telefonů včetně smartphonů pod značkou Nokia.

Nokia šla ale v předchozích letech značně dolů…

Ano, ale došlo také k vzestupu, Nokia má v Evropě za loňský rok 10 procent podílu na trhu. Za poslední půlrok jsme prodali více mobilů Nokia, než Apple svých iPhonů. Android je ještě před námi, ale i tak se jedná o velmi dobré výsledky.

Ráda bych se vás zeptala na váš pohled na fenomén sociálních sítí. V jednom z dřívějších rozhovorů jste uvedl že Facebook je „třetí největší zemí po Číně a Indii“. Předpokládám, že tím byl myšlen počet registrovaných uživatelů.

Přesně tak. Podle mě bude Facebook momentálně větší než Indie, takže jsou druzí.

Setkala jsem se často i s tím, že lidi se sítí opravdu bojí – třeba díky negativním zprávám z médií, možná iniciovaným reklamními agenturami. Těm Facebook bere chleba, protože představuje obrovskou reklamní platformu.

To určitě, ale jedná se o proměnlivý stav, třeba Google také ukrojil velký kus z koláče reklamního trhu.

Jak se díváte na smutný fakt, že v Česku existuje stále dost lidí a bohužel i PR manažerů, kteří doteď nepochopili, jak Facebook funguje a že jim může pomáhat v jejich práci? Přitom se jedná o v podstatě bezplatnou či velmi levnou reklamu. Jenže k Facebooku má u nás stále hodně lidí odpor, o Twitteru nemluvě. Existuje tento trend i jinde v Evropě?

Myslím, že se jedná o generační záležitost. Já sám Facebook také nemám, ale je to z jiného důvodu. Chvíli jsem jej používal, ale setkal jsem se s tím, že mi lidi posílali různé obchodní nabídky. Z profesního hlediska preferuji síť LinkedIn, jedná se o dobře vymyšlenou síť. Lidé z mého okolí, hlavně mladší, ale Facebook velice aktivně používají a z praxe kolem sebe vidím, že je to hlavně o věku lidí – ať již členů mého týmu, či mých rodinných příslušníků.

Ve světě je poměrně běžná práce formou home office, samozřejmě v oblastech, ve kterých je to možné. U nás je to stále podceňováno, i přesto, že firemní kancelář pomáhá více společenskému kontaktu, než efektivitě práce. Proč myslíte, že tomu tak je? Jak se vy sám díváte na práci z domova?

Je to o charakteru práce. Pokud je spíše individuální, tak je možné být pár dní doma, ale je vždy dobré být v kontaktu s druhými. Je to velmi důležité kvůli týmové práci. Pokud je navíc vaše pozice charakteru customer facing, kdy je nutný denní kontakt se zákazníky, pak se dá home office jen těžko uplatnit. Microsoft je v tomto směru dost benevolentní, vždy se se zaměstnanci dohodneme. Je to samozřejmě také o důvěře, ve firmě nemáme žádné „píchačky“, člověk je hodnocený podle odvedené práce, ne podle hodin strávených v kanceláři. Sedět přeci může v práci i 15 hodin a přitom žádnou práci neudělat.

Náš rozhovor je určen pro časopis Výrobní družstevnictví – co byste doporučil družstvům, aby se o nich více vědělo?

Již jsme na to narazili, cesta spočívá v globalitě – zmínil bych v té věci například družstvo Moravská ústředna Brno a jejich Krtka, který je již globální, prorazil dokonce i do vesmíru. A je spousta podobných družstev. Dále je určitě potřeba v propagaci více využívat moderní technologie a dostat se více na internet. Být více atraktivní pro mladší lidi a mít je také v týmu a managementu. Mladí lidé v týmu firmu „okoření“ nápady, používají moderní technologie, stávající pracovníci se mohou od nich inspirovat. Třetí věc je porovnat si, jak věci fungují jinde. Například srovnat družstevnictví v České republice a v Německu, kde jsou spíše malé a střední firmy, vlastněné několika generacemi nazpátek, ale podívat se třeba i na Itálii. Ukázat na to, že družstevnictví je důležitou součástí naší ekonomiky, že řadě družstev se daří dobře u nás i v zahraničí, jsou úspěšná. Je potřeba o tom dát vědět.

Co si myslíte o kroku oslabení koruny Českou národní bankou?

Technicky chápu, kam tento krok České národní banky míří, a mohu či nemusím s ním souhlasit. Koneckonců centrální banka svým rozhodnutím rozdělila odbornou veřejnost na dva tábory. Následný průzkum důvěry ukázal, že této instituci značně poklesla v očích občanů důvěryhodnost. A co to znamená pro ČNB? Že někde udělala chyby v komunikaci. Chyby, které se skutečně staly. Například nebyla ČNB konzistentní v postupném sdělování důvodů pro tento krok. Důvody měly být sděleny jednoznačně a najednou. To, jestli bude oslabení koruny pozitivně účinné, nebo naopak, se ukáže za delší dobu. Podobná opatření se dělala také v Japonsku, v USA… ČNB má na takový krok právo, musí ale zvažovat, jaké to vyvolá odezvy ve společnosti. A ty byly jednoznačně negativní právě díky špatné komunikaci.

Vrátila bych se ke zlepšení chodu malých a středních firem – jaký máte názor na specializované agentury zabývající se zefektivněním činností ve firmě?

Každá rada je dobrá, nemělo by to být moc drahé… nicméně já bych to nepřeceňoval. Řídící pracovníci by mohli mít nějakého mentora či kouče, to je vždy dobré. Je jeden zásadní rozdíl mezi velkými firmami a těmi malými a středními, bez ohledu na to, jakým oborem se zabývají. Spočívá v tom, že malé a střední firmy skvěle rozumějí tomu, co dělají, řada z nich dělá dobře prodej a marketing… Mají ale rezervy v osobnostním rozvoji lidí, a to velké firmy oproti nim dovedou. To se mohou menší od větších firem naučit. Což byl také jeden z důvodů naší spolupráce s bývalým předsedou SČMVD Janem Wiesnerem, stejně jako se současným předsedou JUDr. Rostislavem Dvořákem, na různých školeních družstev. Protože nejen Microsoft, ale i jiné velké firmy, mají profesní rozvoj na velmi dobré úrovni. Otázka profesního rozvoje není tak horká, pokud je firma stabilní. Ale jakmile expanduje a zdvojnásobí či ztrojnásobí počet zaměstnanců, již se nestačí vše zajistit tak, aby byli na všechno kvalitní lidi s osobním plánem rozvoje atd.

Co byste vzkázal závěrem?

Přeji družstevníkům hodně zdraví a štěstí v roce 2014. Těším se opět na setkání a věřím, že společně vrátíme českého lva tam, kam patří – tedy do světové třídy.

Rozhovor připravila Jana Henychová
Rozhovor byl publikován v časopisu Výrobní družstevnictví č. 2/2014