Syndrom vyhoření jako tabu managementu

Management je disciplína pestrá a proměnlivá. Vedle svých explicitních projevů v podobě řízení organizace v sobě skrývá také temná místa a jistá tabuizovaná témata. Tak schválně, zamyslete se. Máte ve svém okolí člověka, jehož manažerská práce semlela natolik, že svůj život obrátil vzhůru nohama? Nebo člověka, který své hranice posouval a posouval, až nebylo kam, ať už v rámci osobního života nebo pracovních limitů? Pravděpodobně každý z nás odpoví na tuto otázku kladně. Jaké jsou příčiny těchto extrémních situací, které často vedou k tzv. vyhoření, o tom jsme si povídali na 238. Pražském manažerském klubu v hotelu Clarion se Stanislavem Hášou a Ivou Moravcovou.

Častou příčinou stresu a psychických problémů jsou vysoké nároky, a to jak nároky kladené na nás v práci, tak nároky, které na sebe klademe sami a dobrovolně. „Ukazuje se, že jednou z příčin syndromu vyhoření jsou právě nároky a situace, kdy jsou nám neosobní cíle skrze výkonnostní kritéria vnucovány jako osobní. Když jim člověk nevyhoví, je nucen odejít z organizace. To zásadním způsobem narušuje hodnotu člověka a jeho vnímání sebe sama,“ vysvětluje Stanislav Háša. Uvědomění si vlastní hodnoty je jeden ze základních kroků, jak předejít vyhoření. „Nemáme vnitřní kritéria, kdy jsme dost dobří. Definujeme to tehdy, když nám to potvrzuje okolí. Jako by nám chyběl pocit, že můžeme být dost dobří sami pro sebe bez ohledu na to, co si myslí okolí nebo organizace, ve které pracujeme,“ doplňuje Háša.

Paradox dnešní doby je, že práce se přenesla do hlavy a tím je problematické namalovat pomyslnou čáru mezi prací a zbytkem myšlenek, a tak vůbec kontrolovat, kdy ještě pracujeme a kdy ne. „Prakticky nikdy nemáme stopku a to klade velké nároky na naši psychiku. Máme potřebu jistého světa, ten se nám teď ale obrovským tempem mění. To je jeden z důvodů, proč se syndrom vyhoření rozšiřuje. Nemáme jasná kritéria, podle kterých se můžeme posuzovat.“ Podle Háši se syndrom vyhoření týká především profesí zahrnujících práci s lidmi a manažerských profesí. Manažer je totiž objektem projekcí svých lidí. Je neustále hodnocen, a to jak ze strany svých nadřízených, tak ze strany kolegů a podřízených. „Máme tendenci uspokojit všechny a to je velká chyba,“ vysvětluje Háša a dodává, že podle výzkumů trpí největším stresem linioví manažeři.

Manažeři sami o sobě syndrom vyhoření nepřipouštějí. To je snad jeho nejnebezpečnější vlastnost. Propracovávají se k němu po desetiletí. Není to tak, že buď je anebo není. Plíží se pomalu a nenápadně. Otázkou je, jakým způsobem manažeři zacházejí se stresem. Většinou ho ze sebe neumějí setřást. Stres se tak ukládá do těla, které je obrazem toho, čím si člověk prošel. Dvacet až třicet procent manažerů podle Háši stres zpracovává tím způsobem, že si vypěstuje nějakou závislost. Vysoké vypětí kompenzují alkoholem, drogami, sexuálními vztahy nebo třeba během. „Stres lze do značné míry zmírnit dobrou životosprávou a dodržováním biorytmů,“ dodává k problematice Iva Moravcová a odkazuje se na souvislost tělesného zdraví a psychiky – psychosomatiky. Jako prevenci doporučuje důraz detoxikaci a životní filozofii.  

Syndrom vyhoření jde často ruku v ruce se ztrátou smyslu v zaměstnání. Hledání smysluplnosti je tématem moderního managementu, který se transformuje z managementu 1.0 na management 2.0. Více k této revoluci managementu se dočtete zde.

Veronika Žurovcová