J. A. Jirásek: Má se manažer věnovat politice? A další úvahy…

Proč ne? Manažer má rozhled, početné styky mezi jinými také s okolními nebo i centrálními významnými osobnostmi, pociťuje tlaky ve směru rozšířené nálady společnosti, snaží se být „v kurzu“ a vydělat na tom.

Právě jsme však svědky, že přibývá manažerů-podnikatelů ve vrcholné politice a že mezi politikou a podnikáním, zejména finančním, narůstají osobní vazby. Hovorový jazyk má pro podvodný finanční vztah výraz „tunel“, pro osobní podvodnou pozici s nezaslouženým platem „trafika“. Oba slangové výrazy se již používaly, nabyly však místo v novém profesním jazyce. Každý jejich nové narážce rozumí.

Nepořádek ve společnosti, možnost přijít k penězům a výhodám bez práce, podněcuje „tunely“ a „trafiky“ a jiné odvozené pokřiveniny. Veřejné mínění, právo, justice nejsou imunní, pak vykazujeme ekonomiku, jež „není naše“, která se – od dob prodeje veřejného kapitálu finančním zbohatlíkům doma a v zahraničí – pídí, kde může, po penězích, nikoli po výkonu.

To jsou okamžité poznatky, avšak jak je tomu s manažerem a „velkou politikou“, která určuje dějinný chod společnosti?

 

Starořecká filozofie a její odkaz

Untitled-3Kolem čtvrtého století před naším letopočtem, v době útlaku řecké společnosti, vzniká pozoruhodná filozofie. Jména jejích tvůrců – Sokrates, Plató, Aristoteles – a základům jejich přínosu se učí ve škole. Filozofové oné doby obdivovali filozofii jako něco zvláštního, co se nemohlo vyvinout cestou postupného pokroku, co musel být dar boží.

Plató – prostřední z trojice jmenovaných – tvrdil, a po něm opakovali nesčetněkrát, že filozofie má svět nejen vyložit, nýbrž podle poznané pravdy změnit. Filozofové patří „na trůn“, mají být postaveni do čela společnosti. K Platónovým stěžejním dílům náleží „Ústava“. Klade si v ní otázky a sám si je odpovídá. Pravda, kterou hledá, je dobrem pro většinu, pro všechny. (Pravda se také zjevuje v kráse.) Nikoli sobecký výtěžek, nýbrž pospolitá snaha značí skutečné dobro, a také se dosáhne společnou oporou nejsnáze.

V Platónově Ústavě byly položeny základy demokratického pojetí výstavby a ovládání společnosti. Churchillův žertovný výrok, že dnešní podoba demokracie není dobrá, ale nic lepšího neznáme, není ani pravdivý, ani nepostrádá hořkou příchuť.

 

Římská výstavba životního prostředí      

tiberiusNa počátku prvního tisíciletí – nyní tomu bylo 2000 let – kdy římský císař Tiberius byl zván Augustus (vznešený), protože se věnoval architektonickému vkusu a zanechal mnoho staveb, které dodnes reprezentují obraz starého Říma a jsou vzorem i dnešním estétům.

Tehdy se rozvinul sloupový styl a i nové stavby často napodobují uplatnění sloupů ve stavbách, jež mají vyvolat význam a důstojnost toho, co představují. Soudobým příkladem může posloužit majestátní ústřední budova Spojených států amerických ve Washingtonu, D.C.

Marcus Tullius Cicero v díle „Hovory Tusculské“ sepisuje, co bylo předmětem společného zájmu předních Římanů, když trávili volno v Tusculu, řekli bychom ve chvílích volna ve svých „letních“ domech. Obdiv k utváření materiálního životního prostředí nechyběl.

 

Rozebírání světa

benatkyOd třináctého století vznikají známé bohaté země, dejme tomu Benátky, a zámožné panstvo, jež shromažďovalo prostředky k okázalosti, osobnímu pohodlí a udržování vojska.

Italská panství vedla knihy o majetku. Na titulním listu bylo napsáno „Caput“, hlavní. Byl to ještě vzdálený předchůdce podnikání, vynakládání kapitálu za účelem zisku. Karel Marx z toho podnětu volil název svého stěžejního díla „Das Kapital“ (Kapitál).

Mnohem intenzivnější nastalo přivlastňování nových zemí po dlouhých plavbách za neznámými kraji světa. Stačilo nazvat dosud neznámou zemi jménem, to se často volilo podle monarchy, který plavbu vyslal, a zatknout do nové země prapor, tím byla naše. Výpravy byly provázeny oddíly vojska – pro jistotu.

Nejzajímavější byla plavba Kryštofa Kolumba do „Indie“ opačným směrem. Nakonec neobjevil Indii, ale nový světadíl, a jméno mu dal poměrně nahodile plavec-objevitel Amerigo Vespucci – Amerika. Začal se však nový věk.

 

Francouzská revoluce

francouzska_revoluceVelké země, zejména Británie, zabírala jednu kolonii za druhou, že nad jejím panstvím slunce nezapadalo, Francie rostla více jako koncentrovaná země s pokročilou vnitřní správou. Také nové způsoby finančního vladaření byly ve francouzském prostředí úctyhodně vyvinutější. Ostatně pro název „management“ bylo třeba jít do Francie: „ménager“ – pořádat.

Od sedmnáctého století se v pokročilé Francii hromadily kritické názory, až roku 1789 propukly nepříliš významným dobytím a otevřením pařížského vězení Bastilla. Vyšlo pár vězňů, (někteří si počkali na večerní jídlo). Ale revoluční rok 1789 je soumrakem feudalismu a počátkem nové doby.

Titul „pán“ vyhrazený dříve šlechtě, se stal všeobecným a mohl se jím (monsieur) honosit každý občan Francie.

Avšak rozdíly ve společnosti nevymizely. Přenesly se z rodových privilegií do majetkových. V devatenáctém století se věnoval vědecké analýze dalšího vývoje Karel Marx. Za jeho života (1818-1883) byla společnost dosti zřetelně rozdělena na vlastníky kapitálu a dělníky. Spolu s B. Engelsem vydali „Manifest komunismu“ a vnesli do náhledu na společnost dialektiku ekonomické základny a politické, kulturní atd. nadstavby.

Cesta ke komunismu bude dlouhá, nestanovili žádné lhůty, žádné normy, žádné politické sdružení. Vzdělaní lidé se budou věnovat rozvíjení základny a nadstavby. Cesta povede přes dvě fáze: socialismus, z něhož se lze ještě vrátit, a definitivní komunismus. Ale politici chtěli získat hlasy, a slibovali nesplnitelné. Marx s Engelsem vázali komunismus na prvenství v produktivitě práce. V.I.  Lenin čekal, až se do revolučního kvasu dostane dělnická třída vyspělé země, ale marně, nakonec vypracoval teorii socialismu v jedné zemi. Z marxismu se stalo plané učení o „reálném“, tj. v reálné praxi dosažitelném socialismu. (Podobný název zvolil – „reálný kapitalismus“ – pro své nové dílo britský kritik kapitalismu Mark Fischer.)

Dvacáté století přivodilo dvě světové války a stovku místních. Přes stovku milionů vojenských obětí. Po druhé světové válce většina evropských zemí přijala „sociální stát“ a kromě skandinávských zemí od něj ustoupila. Počátkem jednadvacátého století se znovu začalo hovořit o velké světové válce.

em. profesor Ing. Jaroslav A. Jirásek, DrSc.
Čestný děkan CMC Graduate School of Business
Profesor mezinárodního strategického řízení
Člen Inženýrské akademie při AV ČR
Čestný člen Svazu průmyslu a dopravy
Čestný člen České manažerské asociace
Čestný člen Českého komitétu pro vědecké řízení